Bydliště: Dětský domov. Časosběrná série o tom, co prožívají děti v dětských domovech
Trénovací byt, rozpočet, brigády. Vysokoškolačka Viktorie se připravuje na odchod z dětského domova
22letá Viktorie letos končí bakalářský obor na vysoké škole. Pokud nepůjde studovat dál, přijde o status studentky, což znamená i odchod z dětského domova. Jak zaznívá v seriálu Radiožurnálu Bydliště: Dětský domov, Viktorie se na samostatný život připravuje v tréninkovém bytě v Klánovicích. Sama hospodaří, chodí na brigády a sní o tom, že si jako baristka jednou otevře svou kavárnu. Matka se o Viktorii nemohla starat kvůli psychické nemoci.
„Jsme v bytečku, který mám od dětského domova. Je to garsonka, ale úplně mi to stačí. Mojí největší pýchou je kuchyň. Ráda vařím a peču,“ říká v tréninkovém bytě klánovického dětského domova 22letá Viktorie.
Čtěte také
Nábytek nebo pračka patří domovu, Viki si do garsonky ale nakoupila za ušetřené peníze třeba televizi nebo nádobí. „Hrnce, talíře, skleničky a elektronika už jsou moje. Řekla jsem si, že už tohle vybavení chci mít svoje, abych si ho pak odstěhovala do trvalejšího bydlení mimo dětský domov,“ plánuje.
Viktorie neplatí stejně jako další děti v tréninkových bytech nájemné, ani energie. Dostává ale peníze na jídlo a drogerii a s těmi musí vyjít. Měsíčně jde o víc než 8 tisíc korun. „Z té částky od domova si platím ještě také dopravu a měsíční účet za telefon. Třeba učebnice do školy platí zvlášť dětský domov,“ vysvětluje.
Viktorie se do startovacího bytu těšila a i díky brigádám s penězi vychází dobře. „Je to tady taková předpříprava na budoucnost. Jde o to, abychom zažili, jaké to je být sám a také uměli hospodařit,“ říká Viktorie, která pracuje v kavárně jako baristka, a to už třetí rok. „Kafe prostě dělá lidem úsměv na tváři, takže mně ta práce dělá radost taky. Baví mě příprava kávy i obsluha lidí.“ Viktorie se věnuje i latte artu, takže do mléčné pěny na kávě maluje nejrůznější obrázky.
Žádný alkohol a party
„Každý si tady ve své garsonce musí uklízet, na chodbě před byty se s úklidem střídáme. Nesmí se tady určitě pít alkohol, dělat party. Samozřejmě si sem můžeme zvát přátele, může tu být také můj přítel Jakub,“ přibližuje pravidla tréninkových bytů Viktorie. Do garsonky se přestěhovala z několik desítek metrů vzdáleného dětského domova, kde žila od 15 let v rodinné skupině.
Viktorie studuje třetím rokem vysokou školu, jde o bakalářský obor s názvem sociologie a interkulturalita. Letos na jaře bude mít státnice. S vystudovaným oborem by mohla být třeba personalistka, manažerka nebo pracovnice v administrativě. Zatím v těchto oblastech praxi nemá.
Čtěte také
V tuhle chvíli se rozhoduje, jestli zkusí ještě magisterský obor. To by znamenalo zůstat v tréninkovém bytě. Pokud by ve studiu nepokračovala, přišla by o status studentky a musela by podle pravidel z dětského domova odejít.
„Pořád jsem na hraně toho, jestli zůstanu, nebo tu ještě budu. Nejsem si úplně jistá. Jedna moje stránka říká, že už mám dost učení a studia, ale zas se sebrat a odejít z tohoto bytu, no nevím. Mám toho na miskách vah hodně, uvidím na jaře,“ popisuje Viktorie.
Pro děti odcházející z dětských domovů existuje obsáhlá 50stránková příručka, kde jsou informace o možnostech spolubydlení, o tom, jak napsat životopis a motivační dopis nebo to, jak se přihlásit k trvalému pobytu. „Ty obavy z budoucnosti mám. Bude toho hodně. Ale na druhou stranu si uvědomuji, co všechno mě čeká a vím, na koho se případně obrátit s žádostí o pomoc,“ přibližuje pocity z odchodu z dětského domova Viktorie.
Zachránilo mě to tady. Nemyslela jsem si, že bych se dostala k maturitě a teď studuji vysokou školu
Některé odcházející děti podporují nadace nebo neziskové organizace. Třeba elektrikář Tomáš z dětského domova v Kroměříži zkusil další možnost, jak nahradit pomoc rodičů. Jeho bratr Stanislav pro něj v lednu sepsal výzvu na dárcovském webu a vybírá na Tomášův start do života 60 tisíc korun. „Tomáš právě stojí na prahu dospělosti. Chystá se vykročit do samostatného života. Má odhodlání a chuť postavit se na vlastní nohy. Co mu ale chybí, jsou finanční prostředky,“ píše se na webu.
Při odchodu z dětského domova dostávají mladí lidé částku do 25 tisíc korun. Viktorie počítá s tím, že by ji využila jako kauci při stěhování do pronájmu nebo spolubydlení. „U mě jde ještě o to, že ten můj odchod odsud z Klánovic se pojí s kapitolou mého života. Mám to tady hrozně ráda, zachránilo mě to tady. Nemyslela jsem si, že bych se dostala k maturitě a teď studuji vysokou školu,“ naráží Viktorie na život před dětským domovem.
Máma kvůli psychické nemoci nefungovala
Viktorie vyrůstala s matkou, která má psychiatrickou diagnózu. „Maminka má bipolární poruchu. Funguje jako na horské dráze. Třeba 14 dnů v depresi jen ležela a nebyla schopná ničeho a pak přišla mánie a na několik dní i zmizela. Byly měsíce, kdy jsme neměli ani korunu,“ popisuje dětství Viktorie, která na sebe vzala rodičovskou roli a starala se o mladší sestry.
„Byla jsem taková náhradní matka. Mladší sestru jsem odváděla do školky a pak sama přišla pozdě na vyučování do školy,“ vzpomíná Viki, která má rozvedené rodiče. Otec žije v zahraničí.
Čtěte také
Viktorie chodila už velmi brzo po brigádách. I tak už byla situace doma neúnosná. „Když se máma dostala do mánie, uklidila celý barák, udělala nám snídani, uvařila nám na celý den a pak odjela a netušili jsme kam. Pak se třeba vrátila a vzala si peníze odložené na nájem. Ta nemoc je naprosto zrádná.“
Podle Viktorie mamince moc nepomáhají ani léky. „Jednu dobu brala i 16 prášků denně. Byla víckrát v psychiatrické nemocnici. Ale není to jednoduché. Přijde mi, že je na tom tak nějak pořád stejně. Pobírá invalidní důchod.“
Pro Viktorii byl dětský domov úleva. I když měla nejdřív strach, v jejích 15 letech šlo o zlomový životní okamžik. „Se sestrami jsme přijely sem do dětského domova v podstatě s jedním černým pytlem věcí. Přijali nás krásně. Měly jsme skvělý zrekonstruovaný pokoj pro tři. Když jsem ho viděla, tak mi spadl kámen ze srdce a říkala jsem si, že to bude určitě začátek něčeho dobrého,“ utírá si při vyprávění Viktorie slzy a doplňuje, že najednou šlo všechno správným směrem.
22leté vysokoškolačce dlouhodobě chybí funkční rodina, ale dětský domov jí dal možnost poprvé pořádně žít. „Dětský domov mi dal spoustu věcí. Dostala jsem v podstatě svou vůbec první šanci pořádně žít. Těch zážitků mám spoustu. Třeba z výletů, s rodinnou skupinkou jsme procestovali skoro celou Českou republiku. Nečekala jsem, že se dostanu až ke studiu na vysoké škole. To pro mě kdysi bylo úplně nemyslitelné.“
Dětský domov mi dal spoustu věcí. Dostala jsem v podstatě svou vůbec první šanci pořádně žít
Viktorie si také všímá společných rysů dětí z dětských domovů. „S těmi, se kterými se bavím, máme takovou tu motivaci mít se líp v budoucnu. Jsme silní. Všichni jsme si sice zažili svoje, viděli jsme doma ty špatné příklady, ale řekli jsme si, že to tak nechceme.“
Když přemýšlí nad vysněnou profesí, napadá ji kavárna. „Líbilo by se mi mít vlastní kavárnu nebo být manažerkou kavárny. Ale potřebuji si ještě vyzkoušet víc věcí. Třeba tu administrativu, abych věděla, jakou cestou se mám vydat,“ uzavírá povídání studentka Viktorie, která souhlasí s dalším natáčením.
„Bude to pro mě i taková připomínka, kam jsem se posunula. Třeba se sejdeme tady v garsonce v dětském domově nebo někde úplně jinde a já budu mít jiný život,“ usmívá se Viktorie.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
