Sdílejí svůj příběh. Peer konzultanti pomáhají při prevenci psychických potíží ve školách

„Bylo to na školních nebo internátních chodbách, kde jsem začala mít poprvé pocit, že se mnou není něco v pořádku, i když zpětně vím, že se to dělo i v letech před tím,“ vzpomíná Maria Salomonová, neurovědkyně a zakladatelka organizace Nevypusť duši.

Čtěte také

Když se dcera poškozovala, křičela jsem na ni. Tady mi vysvětlili, že ji mám obejmout a říct jí, že ji mám ráda, říká maminka

„Velká část mé puberty a dospívání byla ovlivněná tím, že se mi projevovaly první depresivní epizody a úzkosti,“ říká s tím, že zpětně by tenkrát nejvíc pomohlo, kdyby jí někdo daleko dřív naslouchal a uvěřil.

Jak pracovat s úzkostmi

Přístup některých škol k duševnímu zdraví se postupně mění. Gymnazista Vojtěch by ale chtěl, aby se jeho škola tématu věnovala častěji. „Chtěl bych se asi dozvědět více o tom, jak pracovat s pocity úzkosti. Také by mě asi zajímalo, jak bych mohl pomoci lidem, kteří se trápí.“

Středoškolačka Veronika zase naráží na další bariéru v prevenci duševních obtíží u dospívajících – nedostatek školních psychologů. „Právě máme paní psycholožku, u které je pravda hodně lidí, takže se tam těžko dostává.“

Ještě jako středoškolačka má Marie Salomonová za sebou i zkušenost s hospitalizací v psychiatrické nemocnici.

Čtěte také

Nedostatek odborníků ještě potrvá. Dětem ale můžeme pomáhat i tím, že se k nim chováme s respektem a bereme je vážně, radí dětský psycholog

„Stát každý den frontu na léky s tím, že další den ji budu stát znova a znova, to bylo v těch 18 letech šílené. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že to nemusí být to, jak příběh bude dál pokračovat, bylo by to skvělé – že tam je naděje třeba studovat nebo mít partnerské vztahy, svoji vlastní rodinu.“

Odtajní své pocity

V roce 2016 začala pilotovat v rámci Nevypusť duši workshopy pro středoškoláky a středoškolačky. Na začátku se snaží sundat bariéry, poprosí studenty a studentky, aby dali židle do kruhu.

„Jedno z pravidel je, že co se ve třídě odehraje, to si každý nechá pro sebe. Někdy se odtajní nějaké pocity, emoce, které někdo z třídy má a o kterých před tím nemluvil.“

Ve workshopu chtějí vytvořit prostředí pro sdílení – součástí je totiž sdílení příběhu člověka, který má v mladém věku většinou na střední škole za sebou nějakou zkušenost s duševním onemocněním.

Do budoucna by se s takzvanými peery mohli setkávat i dospívající, kteří se léčí v Centrech duševních zdraví nebo ve psychiatrických nemocnicích.

V dalším díle seriálu uslyšíte, jak vypadá cesta po dlouhé hospitalizaci zpět do běžného života.