Prácheňského hraji nejraději, přiznává Zdeněk Svěrák. Hru Záskok diváci milují dodnes

Čtěte také

Děti cimrmanologů v Radiocafé. Podívejte se na exkluzivní besedu na Radiožurnálu!

V roce 1985 mělo premiéru severské drama Dobytí severního pólu, hra, kterou už nepotkaly podobné problémy jako předchozí Lijavec. I ten se mohl v druhé polovině osmdesátých let vrátit na repertoár.

A pak začali Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák psát další hru. „Píšeme hru Blaník. Jeví se nám aktuální myšlenka, že legendární podzemní vojsko zase nevyjede, i když dobře ví, jak by ho národ potřeboval.“

Text hry přečetli autoři hercům na zájezdu v Karlových Varech v létě 1989. „Když jsme jej dočetli, někdo řekl: Tohle chcete hrát? My si myslíme, že by se to hrát dalo.

Toto dilema už ale autoři s herci řešit nemuseli „Nastal sametový převrat. A Blaník můžeme hrát bez obav. Divadlo Járy Cimrmana se spolu s ostatními divadly mění v agitační středisko, z něhož si diváci místo humoru odnášejí domů zprávu o stavu povstání. Cimrmanologové, kteří měli odjakživa v náplni práce utahovat si z národoveckého patosu, teď večer co večer zpívají se staženými hrdly hymnu a Miloň Čepelka recituje nové básně.“

Nová domovská scéna

Blaník měl premiéru v květnu 1990. Kuriózní na tomto představení je, že hra vznikla ještě za minulého režimu, zatímco série přednášek až po listopadu 1989.

Vzápětí se Divadlo Járy Cimrmana naposledy přestěhovalo. Za nesvobody vystřídalo čtyři stálé kamenné scény v Praze. Přesně 4. října 1992 – tedy na 25. výročí od premiéry první hry – si poprvé herci zahráli na prknech Žižkovského divadla TGM. To se jim podařilo přejmenovat na Žižkovské divadlo Járy Cimrmana a v budově – nazvané Masarykův dům – sídlí dodnes.

Záskok

Čtěte také

Záskok byl první hrou Divadla Járy Cimrmana po pádu totality. „Pokládám ji za jednu z nejpovedenějších,“ říká Zdeněk Svěrák

27. března 1994 měl premiéru Záskok. „V ten den – shodou okolností v předvečer mých narozenin – jsme k jedenácté komedii přidali dvanáctou. Ukázalo se, že čtvrtstoletí kočování po nejrůznějších sálech, se nám vrylo pod kůži a mohli jsme tak při psaní tohoto kusu čerpat ze zásobárny vlastní zkušenosti. Tím si vysvětluji, proč je v Záskoku nakumulováno tolik legrace,“ líčí Zdeněk Svěrák osudy vzniku svého nejmilejšího představení.

Záskok miluje jeho spoluautor nejen kvůli povedenému vystavění děje, ale zejména díky postavě, kterou ve hře ztvárňuje. „Role Karla Infelda Prácheňského je vděčná. Láďa ji hrál rád, ale já ji hraju ze všech nejradši.“