Noci zrodu písní s Hapkou byly kouzelné. Kocáb mě s operou ve dvě ráno neuhání, porovnává Horáček

Já jsem přemýšlela o tom, jak ten náš rozhovor povedu, a říkala jsem si, že dobré téma je to, jak se Michal Horáček po 40 letech vrací na místo činu. Vzpomeneme Petra Hapku: v lednu to bylo 40 let od chvíle, kdy jste se poprvé setkali. Ty jsi byl s dokumentaristy v Petrově domě na Okoři. Jak dlouho jsi tam předtím nebyl?

Mnoho let, myslím, že od doby, co Petr zemřel. Jsem ale velice potěšený, když jsem se tam přece jen vrátil, že vím, že dům, který tak miloval, znovu žije.

Samotný dům má historii takových 550 let. Petr měl ohromný vkus a docela hluboké znalosti, tak jej s láskou krok za krokem oživoval, a ti lidé, kteří jej potom koupili a žijí tam, to vidí podobně. Ten dům je pořád půvabný a mám z toho radost.

Dokážeš popsat, jak vypadaly takové ty „aha“ momenty v Hapkově domě na Okoři nad ránem? Ty pěkné chvíle, kdy nějaká píseň vznikla, kdy to dosedlo?

Čtěte také

Hudebník musí mít hlavu otevřenou inspiraci a nestrkat do toho pazoury, usmívá se frontman skupiny Jelen Jindra Polák

To byly nejhezčí chvíle. Protože měl Petr jiný životní rytmus než já – i než skoro kdokoli, chodil spát v šest, v půl sedmé ráno – usedal ke klavíru po půlnoci, často proto, že chtěl zhudebnit některé texty, které jsem mu dával. Někdy to zhudebnil za několik dní, někdy za několik týdnů a někdy třeba za deset let.

On čekal na nápad, až na něj něco na-padne. To je skutečně umělecký přístup, nic řemeslného. Nebyl žádný deadline, jak se dneska říká, že bychom to museli mít hotové do 18. června. Prostě píseň vznikla, až když přišel nápad.

Vzhledem k tomu, že musel ke klavíru po půlnoci, tak někdy ho to opravdu napadlo a pak mi volal třeba ve čtvrt na tři ráno. Já jsem bydlel v Roudnici nad Labem, měl jsem žigulíka... To je takový divný prostor mezi Roudnicí a Okoří, je tam akorát dost mlhy.

Člověk by řekl, že když vás někdo vzbudí ve čtvrt na tři ráno, abyste se oblíkla, nastartovala žigulíka a jela tou mlhou, že to není radostná příležitost, ale opak je pravdou. Mezi tím, co ten telefon zazvonil a kdy jsem se k Petrovi dostal, jsem byl natěšený každou vteřinu, protože jsem věděl, že mi nevolá marně, že se domnívá, že ten nápad je silný. To, co mi sdělil do toho telefonu ve čtvrt na tři, bylo: mám to! A už nebylo potřeba nic říkat. Jak řekl „mám to“, tak jsem jel.

Čtěte také

Hapkovu hudbu musíte umět zahrát, aby to sedělo, popisuje Ondřej Ruml. Chystá dva vzpomínkové koncerty

Když to poprvé zahrál, to jsou momenty toho zrodu, vzniku, kdy z „nic“ je najednou „něco“. Už nikdy potom mě nic tak neokouzlilo, i když to zpívala Hegerová nebo tam hrál Pavlíček, tito velcí borci instrumentalisté – ten Petrův klimpr, věčně dost rozladěný, navíc občas nějaká klapka vůbec nehrála... a on zpíval svým nenapodobitelným hlasem, o kterém Marsha Kocábová, která je Američanka a neuměla úplně česky, říkala: ten Hapka je takový „kozelný“. Chtěla říct kouzelný a trefila to daleko lépe. Bylo to takové kozelné.

To ráno se zkrátka něco zrodilo a pro mě jsou to skoro nejsilnější momenty v životě, když pominu třeba narození dětí. Je to ale vlastně hodně podobné, jako když se narodilo dítě.

Já bych se přidržela původního tématu, návrat pachatele na místo činu po 40 letech. Ty jsi před nějakým časem zatřásl s Michaelem Kocábem a připomněl mu váš 40 let starý slib z doby, kdy jste dělali spolu Odyssea pro Laternou magiku. Jak vypadá společná práce dvou debutantů v celkovém věku 140 let na operním poli?

Zajímavě. Je to spolupráce a pro mě je obtížné s někým spolupracovat. Vždycky jsem si představoval sezení u jednoho stolu a teď psát, ale toto byl úplně jiný případ. Ta opera je zvláštní věc, žánr, do kterého jsem nakoukl jen z dálky, spíš jako posluchač. Ano, tenkrát s Michaelem Kocábem v Odysseovi to byly operní árie.

Čtěte také

S Kocábem si už 25 let dlužíme, že napíšeme operu, přibližuje nový projekt textař Horáček

Ale to byla starořečtina.

Ano, to byla starořečtina. O tom ani nechci mluvit, jak mě Kocáb přinutil, abych se naučil starořecky. Říkal: to musíš otextovat, to je ono, to je dílo! A já jsem říkal: bude mi potěšením, je to super. A on jen tak: ale to být starořecky. Ani se mi k tomu nechce vracet!

Nicméně teď, o mnoho let později, máme před sebou v naplnění slibu, který jsme si dali. Nebývá zvykem, že by při vzniku opery seděl za jedním stolem skladatel a libretista.

Já jsem si vždy myslela, že libretista to napíše a pak zanese skladateli.

Přesně tak to je. To si nedokážu představit, že by Mozart seděl se svými libretisty a říkal: tady mi to zkrať, tady prodluž, tady potřebuji delší vokál.

Vyhnání ďáblů současnosti

Takže je to hotové?

Z mé strany je to dávno hotové, celý rok jsem na tom pracoval velmi usilovně. Je to 29 kousků: zmíněný chorál, ale jsou tam také dueta, recitativy a všechno možné. Z mé strany to tedy hotové je a příslovečný míč je na Kocábově straně hřiště.

Michal skládá, ale bere mě vždy k tomu, jsem u toho, když něco složí, podobně jako s Hapkou. Musím říct, že mi bylo dopřáno měrou vrchovatou i s Kocábem, akorát si nevoláme ve čtvrt na tři ráno, volá dva dny dopředu, většinou odpoledne. Ale to, že se něco zrodí, je pořád stejné a je to překrásné.

Čtěte také

Za komunismu byl hazard strategií úniku. Teď jsem vsadil rok a půl života, říká Michal Horáček

Vyhnání ďáblů z Arezza je freska ze 13. století. Vyháníme dnes jiné ďábly než ve 13. století?

Nepochybně. Dělat příběh ze středověku je jedna věc, ale je to spíš záminka. Myslím, že všichni dnes řešíme takový problém – Rusko přepadlo Ukrajinu a jak se k tomu postavit? Jestli ustoupit a dát agresorovi, aby se uklidnil nějaké území za mír?

Nebo se tomu razantně postavit? A co pro to uděláte? Pomáhat Ukrajině, ano – a pomáhat jí tím, že jim dáme na zbraně? Nebo že jim koupíme sanitky? Nebo že jim koupíme balené džusy nebo já nevím co? Jak se máme vlastně zachovat?

To je netriviální věc. Samozřejmě zastávám určitý názor, ale vím, že jsou jiné a to musíme slyšet. V celé té opeře se řeš tento problém a je to výsostně současná věc.

Jak dokáže textař do opery včlenit Donatellův basreliéf? A kdy společné dílo Horáčka s Kocábem spatří světlo světa? Poslechněte si celý rozhovor.