Neznámé romské koncentráky. V Liberci postavili Romové celou městskou čtvrť

„Zapomenutý holocaust“ tak se také říká pronásledování a likvidaci Romů nacistickým Německem. Na rozdíl od židovského holocaustu, o němž bylo napsáno i zdokumentováno mnohé, zůstává likvidace romského etnika stále napůl zapomenuta. Přitom už v roce 1935 byli v Norimberských zákonech označeni za „nebezpečnou cizí rasu“ nejen Židé, ale i Romové.

Když v roce 1938 přičlenil Hitler české pohraničí k Německu, dopadla tvrdá perzekuce i na ty liberecké Romy, jimž se nepodařilo včas uprchnout do československého vnitrozemí. V okolí Liberce vznikly hned čtyři romské pracovní a koncentrační tábory. První vyrostl u rochlického lomu už na podzim 1939, o jeho existenci a provozu se ale nedochovala žádná oficiální dokumentace, potvrzují ji pouze svědecké výpovědi.

Mapa umístění romských táborů v knize Tábory a válečná výroba od Ivana Rouse. Publikováno se svolením autora.|foto: Ivan Rous

Druhý tábor v rochlické Nádražní ulici vznikl v budově bývalé Textilany. Firma J. V. Roth zneužívala romské dělníky ke stavebním pracem. V rámci nich vznikala i liberecká čtvrť Králův Háj (tehdy Königsbusch). Nuceně zde pracovalo na 130 Romů v naprosto otřesných podmínkách. Jak moc byly děsivé, popisuje historik ze Severočeského muzea Ivan Rous, který informace o lágrech objevil a publikoval.

„Hygienické podmínky nula, ze začátku například neměli ani topení. Ze zápisů, které se dochovaly na stavebním úřadě, víme, že ta budova, ve které byli ubytování, byla v tak špatném stavu, že se neustále postupně hroutila. Rozklad té budovy působil takový rachot, že tam nešlo spát. Takže si myslím, že tohle jasně vypovídá o podmínkách, v jakých byli ubytováni,“ popisuje Rous.

Ti, kteří nezahynuli během prací, nebo je neposlali do plynových komor, byli v roce 1941 přemístěni do dalšího z táborů na Kunratické ulici. Nakonec i je ale čekal stejný osud. „Tady přežívali v těch táborech téměř dva roky. Poté byla naprostá většina Romů odvezena do koncentračních táborů Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück."

Tyto domy na sídlišti Králův Háj stavěli internovaní Romové.|foto: Ivan Rous

Jedním z mála, kdo přežil vyvražďování v Osvětimi je pan Antonín Hlaváček. Zachránil ho transport do jiného koncentračního tábora. Jako tisíce jiných žil v nelidských podmínkách. „Jako záchod sloužil sud a prkno přes to. A když jste se tam chtěli dostat, tak jste museli odsunout mrtvoly. Já jsem prodělal dva transporty smrti. V posledním tažení před Dachau mě chytil tyfus, tak mě kamarádi odtáhli. Nebudete mi to věřit, ale abych přežil, musel jsem pít vlastní moč," popisuje děsivé podmínky Antonín Hlaváček.

I v Liberci se ví o jedné přeživší. O svém osudu nechce mluvit, právě ona ale navedla historiky na stopu některých romských lágrů. Ivan Rous informace získal přes zprostředkovatele. „Já jsem slíbil, že tuto část nebudu publikovat. Podařilo se jí přežít s téměř celou rodinou. Díky ní máme to svědectví. My bychom jinak o těch táborech nevěděli. Věděli bychom jenom o tom jediném baráku. Ona nám ukázala další romské tábory."

Lágr na Kunratické ulici existuje už jen na nákresech. Na místě takzvaných baráků je jen holá pláň. Další ustoupil stavbě rychlostní silnice. Žádné pietní místo zde ale nenalezneme. Kromě táborů pro Romy byly v Liberci i tábory pro židovské ženy a válečné zajatce.