Není Arab jako Arab. Všichni se ale sejdou v Jordánsku
Jordánsko je se svými šesti milióny obyvatel relativně malá arabská země. Na blízkovýchodní poměry v ní panuje vzácný klid a ekonomická stabilita. Není proto divu, že se stala útočištěm pro milióny uprchlíků z rozbouřeného sousedství – Palestince, Iráčany, Syřany i Egypťany. V jordánské Akabě najdete pekárnu, kde se vedle těsta mísí právě i různé arabské osudy.
„Podívej, tady dáš do díže 100 kilo mouky, dvě kila cukru, kilo soli a kilo kvasnic,“ ukazuje mi Fáris zapáleně výrobní postup jordánských chlebových placek.
Když jsem si chtěl u něj na prodejně chleba koupit, okamžitě mě zatáhl do suterénu a hrdě mi teď ukazuje moderní pekárnu. A když zjišťuje, že bydlím v Egyptě, jsem jeho. Fáris je totiž stejně jako většina manuálních pracovníků v Jordánsku právě z Egypta.
Méně dřiny, zato více cukru
A za chvilku už je mi jasné, proč je z moderní pekárny, kde pracuje, tak nadšený. „V Egyptě děláme chleba ručně, tady je to automatizované. A také se do chleba v Egyptě nedává cukr, protože je drahý. Dává se tam jen sůl a více kvasnic, což je pro ruční výrobu potřeba,“ vysvětluje.
„Tady ten stroj ale udělá šest tisíc placek za hodinu,“ říká mi Fáris a s rozzářenýma očima poskakuje kolem všech těch pneumatických zařízení na dávkování a válení těsta. Teď mě zasvěcuje do problematiky pásu, na kterém se chlebové placky vozí kolem celé pekárny dokola, a to hned několikrát.
„Chléb tady urazí opravdu dlouhou vzdálenost, musí totiž vychladnout. Několikrát tam a zase zpátky. Celkem se povozí stovky metrů,“ líčí mi Fáris a chce se s moderním zařízením neustále fotografovat.
Gastarbeiterem po arabsku
Pekařem se vyučil doma v Egyptě, tady v Jordánsku si ale vydělá čtyři sta dolarů měsíčně, což je více než dvojnásobek egyptského platu. „Jezdím sem už šestnáct let. Jsem vždy tři čtyři měsíce tady a pak zase pár měsíců doma, v Alexandrii.“
V Akabě moc neutratí, přespává v pokoji v budově pekárny. Domů jezdí trajektem na egyptský Sinaj a pak dvanáct hodin autobusem za manželkou a ratolestmi. Pyšně teď vytahuje z peněženky fotky své dvouleté dcerky a dvou synů.
Stoupáme ze suterénní pekárny po schodech zpátky do přízemí. Zatímco dole se ve velkém pečou arabské bílé placky, jejichž cenu dotuje jordánský stát, tady válejí pekaři ručně těsto na nedotované, a tedy dražší druhy pečiva.
V Sýrii je mají za teroristy, tak pečou chleba v Jordánsku
Fáris jezdí do akabské pekárny pracovat z Egypta dobrovolně. Jeho kolegové jsou Syřané a ti si moc vybírat nemohli. „Jsme tu kvůli krizi v Sýrii. Označili nás tam za teroristy, tak jak tam můžeme žít? Museli jsme utéct,“ říká Jásín, který rozváží chleba po Akabě dodávkou.
„Nikdo neví, jak to v Sýrii skončí. Je to opravdu celé v rukou božích. Jednou se snad dočkáme. Když ale Asad nepadne, zůstaneme tady. On ale padne,“ doufá Jásín a kolegové pekaři ze Sýrie pokyvují hlavami.
Jsou tu na uprchlické průkazky a jordánské úřady je tu trpí. „Když se chováš slušně, nikoho nenapadáš, s nikým se moc nebavíš, nevšímáš si cizinců, jak jsou oblečení a tak, nikdo ti nic neřekne a nikdo na tebe nepřijde,“ říká Jásín, který přijel do Akaby ze Sýrie se ženou a pěti dětmi.
Akabská pekárna je pro Jordánsko typickým multiarabským podnikem. A svůj původ zdejší gastarbeiteři nezapřou – zatímco Fáris mě egyptským stylem přesvědčuje, že tahle pekárna je ta největší a nejskvělejší v Akabě, Jásín ze Sýrie ho chladí svým realizmem.
V Akabě jsou podle něj i jiné, ba i lepší pekárny. Pohostinnost ale Arabové ctí, ať už jsou odkudkoliv, a tak dostávám do ruky pytel plný voňavých chlebových placek.
