Němčina a čeština usedly na dva týdny společně do lavic
Dvacet pět let po pádu železné opony mizí na hranicích Česka s Rakouskem i jazyková bariéra. Pracují na tom některé pohraniční školy v obou státech. Naposledy skupina českých a rakouských dětí na dva týdny vyzkoušela, jaké to je učit se společně v jedné třídě a navíc v jiné zemi, než kde normálně žijí.
Z Dyjákovic na Znojemsku je to sice do Wulzeshofenu v Dolním Rakousku jenom kousek a učit se jazyk sousedů vypadá samozřejmě. Učitelé na obou stranách ale vědí, že za veselým česko-německým štěbetáním žáků jsou roky práce.
Výslovnost v obou jazycích mají děti vážně skvělou, a kdyby na tričku neměly jmenovky, těžko byste poznali, který žák je Čech a který Rakušan.
„Četli jsme, malovali… Něco jsem se německy naučil. Bylo to fajn,“ hodnotí uplynulé dva týdny Erik z české strany hranice. A podobně se na společně strávené dny dívají i jeho dočasní rakouští spolužáci.
„Zábava, kamarádi,“ shrnuje dvojjazyčnou výuku holčička, která právě v rámci praktické výchovy vyrábí ovocný salát. Kiwi a banán jí podává česká kamarádka, která ale s rodinou žije v Rakousku.
S mateřštinou si Evropan nevystačí
Děti z Wulzeshofenu a ze sousedních Dyjákovic se příležitostně navštěvují už roky. V obou školách taky už na prvním stupni začínají s němčinou, respektive s češtinou. Letos se ale obě školy rozhodly posunout tohle sousedství o kus dál.
Skupina 90 dětí strávila celé dva týdny pohromadě, půl v české, půl v rakouské škole. Vyučovalo se dvojjazyčně – a hlavně vesele.
„Evropa je jedna velká vesnice a nikdo už nemůže počítat s tím, že si vystačí jen s mateřským jazykem,“ vysvětluje ředitelka wulzeshofenské školy Brigitte Hipfingerová, proč jí přeshraniční kontakty leží tak na srdci.
„Řada našich dětí pochází ze smíšených česko-rakouských manželství. V sousedním městečku Laa pracuje spousta Čechů například v termálních lázních. A někteří Rakušané od nás zase dojíždějí za prací třeba až do Brna, do banky.
Láska bez hranic
Kdybychom vylezli na střechu školy anebo na kostelní věž hned vedle, v dálce by se rýsovaly Dyjákovice. Česká vesnice ještě před čtvrtstoletím ležela za železnou oponou.
„Plot, který tady stál, rozdělil nejen naše země, ale i celé rodiny, které tu bydlely vzdálené šest osm kilometrů od sebe,“ poukazuje na absurditu tehdejšího života ředitel dyjákovické základky Roman Štrunc.
Dnes je to jinak, Rakousko otevřelo Čechům pracovní trh a tak jako za starých časů začaly být úplně běžné i česko-rakouské svatby. „Slečny nebo mladé maminky, které zůstaly samy, šly pracovat do Rakouska. A vznikly vztahy, partnerství...“ přibližuje kořeny dnešních přeshraničních vazeb Roman Štrunc.
Tyhle rakouské děti už státní hranici v poli za Wulzeshofenem hledat nebudou. Dyjákovice jsou pro ně obyčejná sousední vesnice, i když se tam mluví malinko jinak. Ale to se poddá, jazykové pokroky jsou jasně slyšet.
