Navádění, potvrzení a útěcha. I takové funkce mají turistické značky, vysvětluje předseda Rady značení KČT

2. listopad 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Turistická značka (ilustrační foto)

Karel Markvart je předseda Rady značení Klubu českých turistů i profesionální značkař, který zajišťuje vše kolem značení turistických tras – od objednávání barev přes zadávání výroby směrovek. Zkrátka se stará o to, abychom se na výletech po České republice neztratili. Prochodit tu můžeme 42 tisíc kilometrů značených tras, o které se starají dobrovolní značkaři.

Mimo označování obchodních stezek začaly na našem území značit jako první většinou německé turistické spolky. Jednalo se ale pouze o pár tras v okolí jejich působiště, s celostátním značením začal až Klub českých turistů. „Bylo to 11. května 1889. Je to tedy 127 let, kdy tříčlenné značkařské družstvo, které mělo ještě nosiče a ženy, které nesly občerstvení, vyznačilo první turistickou trasu, která vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům,“ říká Karel Markvart.


Značkařem se může stát kdokoliv starší 16 let. Každého, kdo projeví zájem, vezmou značkaři na dva dny do terénu, aby viděl, co to obnáší, a mohl si rozmyslet, jestli to skutečně chce dělat. Pokud se dozvíte o závadách na turistickém značení, nahlaste to Klubu českých turistů – třeba na e-mail kct@kct.cz.

Značky, které se na konci 19. století malovaly, vypadaly pochopitelně jinak než dnes. Na prostřední pruh se používala jen červená barva a byl 14 centimetrů vysoký, kolem něho byly čtyřcentimetrové bílé pásky. Značky dnešního typu se používají přibližně od konce 2. světové války.

Klub českých turistů dělí značky na naváděcí, potvrzovací a útěchové. Z každé křižovatky by měly být vidět vždy dvě značky – první, které vás navede do příslušného směru, a za ní druhá, která vám potvrdí, že jste správně odbočili. A když vaše cesta vede dlouho rovně, bez různých odboček, tak minimálně jednou za 250 metrů uvidíte značku, která vás utěší v tom, že jdete správně.

Značení nejsou jen tahy štětcem, ale tak trochu i věda. Je daný přesný odstín a složení barvy, kterou se značka maluje. Začátečníci dostávají šablony, staří mazáci už to ale mají „v ruce“. A když udělají chybu? Vše napraví hnědá barva. Někdy je to ale těžká práce: „Někde je obnova značení dřevorubečtina, protože většinu času se věnuji tomu, že s pilkou prořezávám výhled na značku, a teprve pak si ji za odměnu namaluju,“ dává přiklad Karel Markvart.

Jak dlouho trvá vyznačit pětikilometrovou trasu? Jak jsme na tom s profesionalizací značkařů oproti ostatním zemím Evropy? Kolik stojí roční údržba turistických tras a jak často se obnovují? Poslechněte si celý rozhovor s Karlem Markvartem.

autoři: mve , jpr
Spustit audio