Natáčení dokumentu je jako báseň, snažím se vystihnout podstatu, říká režisérka Hana Pinkavová

„Času na natáčení příliš nebylo, přesto Jožka Černý stihl hodit pilou do křoví a zazpívat evergreeny u věnečku, Byla to zábava,“ vzpomíná s úsměvem režisérka v rozhovoru s moderátorkou Patricií Strouhalovou.

Přichází ale také řeč na nepříliš veselá témata, o kterých nechtěl mluvit, třeba například o závisti – v maloměstě se projevuje česká vlastnost, že když je někdo úspěšný, tak to okolí nerado bere. „To se tam ukázalo,“ přiznává.

S filmem začínala jak pomocná režisérka, třeba na filmu Kopretiny pro zámeckou paní. Její otec, tvůrce dětských filmů Josef Pinkava, ji ale nikdy do ničeho nenutil. „Půjčil mi foťák, a to bylo něco krásného,“ vzpomíná.

A dětství ve Zlíně si pochvaluje, zelené město, ateliéry… Byla šťastná, že mohla občas nakouknout do tvorby a sledovat, co se vlastně dělá.

Dokument by měl pracovat s reálnými fakty, vystihnout téma a člověka. Jakým způsobem, to už je ta naše kreativita. HANA PINKAVOVÁ

Na dokumentárním cyklu GEN se podílela už v 90. letech, kdy natočila rozhovor s nevidomou sportovkyní a držitelkou několik zlatých medailí z paralympiád Pavlou Vaníčkovou.

Setkání s ní bylo pro režisérku krásné, má k ní obrovský obdiv a přiznává, že po natáčení vybrečela spoustu slz. „Život je tak strašně nespravedlivý a zároveň obdivuhodný,“ nastiňuje.

Na starosti měla také GEN o Zikmundovi a Hanzelkovi, nevěřila přitom, že dlouhý život může dostat do téměř 14 minut. „Vystihnout podstatu, to je jako báseň, když se napíše,“ říká s tím, že někdy stačí čtyři věty a je to tam.

Audio záznam všech rozhovorů si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu