Následky neřešené šikany jsou nedozírné, varuje psycholožka. Co ukazuje podcastová série o šikaně?

Čtěte také

Šikana. Skutečné příběhy z českých škol, které byste nechtěli zažít

Stává se často, že přijdou dospělí lidé, kteří řeknou, že mají za sebou šikanu, akorát to nikomu neřekli?

Většinou přijdou s tím, že mají třeba sociální fóbii nebo že nevědí, proč jim nejdou navazovat vztahy, přátelské nebo partnerské, nebo proč mají velkou trému při vystupování před ostatními. Pak postupně se dobereme k tomu, že prapůvod je v dětství a neřešené šikaně.

Byla šikana vždy stejná, nebo se teď o ní jenom víc mluví?

Vždycky byla, určitě, před revolucí. Někteří rodiče i pedagogové říkají, že to bylo vždycky a nikdy se tomu šikana neříkala. Bylo to i tím, že institucializovaná šikana byla způsobem vedení naší země. Ale vždycky tady byla, má různé podoby, s vývojem technologií se mění prostředí, kde se děje, ale princip, že někdo má potřebu ponižovat, zneužívat moc, špatně zacházet s lidskou důstojností, to je tady bohužel pořád.

Pracujete také jako školní poradkyně, takže jste ta, za kterou by děti měly přijít a říct – tady Marušku ve třídě holky šikanují a je to fakt hnusné. Děje se to?

Ano, ale trvalo to nějakou dobu. Děti potřebují mít nějakou zkušenost, nechodí naštěstí jenom se šikanou, ale s jinými tématy, a pokud mají tu zkušenost, že jim to pomohlo, že to bylo důvěrné, že se to nedozvěděla celá škola, co mi řekli, tak potom jsou ochotné a schopné přijít.

Šikana tady vždycky byla, jen má různé podoby

Co pro vás bylo na celém pětidílném seriálu nejzajímavější?

Musela jsem konzultovat s mým synovcem, kterému je 12 let, jazyk, aby to pro současné děti bylo pravdivé. A zajímavá zkušenost byla, když přišly děti z Dismanova rozhlasového dětského souboru namlouvat scénář, tak jsem se jich ptala, jestli je tam něco, co by řekly jinak, protože mi bude 60 let a slovník mám jiný. A ony řekly – na to, že jste to psala vy, tak je to super.

Co děti nejvíc trápí?

V současné době hodně cítí nátlak od školy, společnosti, rodiny, ale často nemá reálné základy. Zřejmě to vzniká z přehršle informací, z toho pochází úzkosti, hodně často se sebepoškozují. Když bych to vzala ke vztahům, tak naštěstí škola, kde pracuji, se vztahy pracuje dobře a připadá to všem velmi důležité. Doufám, že se nám to vždycky daří v počátečních stádiích zastavit.

Co je cílem podcastové série?

Jednak aby děti se nebály jít a říct to někomu dospělému. Zároveň seriál ukazuje ideální přístup škol, kde se něco takového děje, aby děti i jejich rodiče věděli, na co mají nárok, protože často nevíme, co se s informacemi bude dít, když se odhodláme a přijdeme za někým dospělým.

A ve chvíli, kdy učitelé projdou nějakým vzděláváním, tak by to měli umět, už dvacet let v projektu Minimalizace šikany vzděláváme pedagogy, ale je to pořád málo.

Čtěte také

Úzkostné děti kryjí křehkost drsným obalem. Prostředí je pro zotavení důležité, říká pediatrička Gonsorčíková

Kromě seriálu jste udělala bonusové rozhovory, je tam i herec Zdeněk Piškula…

Rozhovor se Zdeňkem Piškulou dělám já, ale další rozhovory vede Zdeněk s někým dalším.

A co vám řekl Zdeněk?

Byl to silný zážitek, seděli jsme na schodech a Zdeněk říkal, že celé období, kdy byl šikanován, má hodně v mlze. Když viděl schody, tak řekl, že jeden z obrazů, který se mu vybaví, je, jak ho kluci táhnou hlavou dolů po schodech jako po klouzačce. A povídal o tom, jaké to má následky bohužel až doteď.

A pravděpodobně stejné věty bychom si vyslechli u dětí, které byly před pět, deseti, dvaceti lety šikanovány…

Pokud se šikana neřeší. Následky neřešené šikany jsou opravdu nedozírné. Následky řešené šikany mohou být menší, pokud se s dětmi pracuje cíleně, pomůže se jim terapeuticky, a to nejen obětem, ale i těm, kteří to dělají.

Jak začíná šikana a jaká jsou její stádia? Poslechněte si celý rozhovor.