Na Volze

Lidé v přístavu města Samary začínají mávat svým příbuzným na palubě třípatrového říčního parníku jménem"Fjodor Šaljapin",který se právě vydal na čtyřdenní plavbu se zastávkami u volžských měst Saratov, Volgograd a zpět. Na řece je hrobové ticho,jen vítr a šplouchání vody,jak si parník rozráží cestu. Jsme kilometr od břehu,ale přitom sotva uprostřed toku, doposud jsem se plavil pouze po Labi ,nyní jsem v moci mohutné Volhy.

U recepce čtu kovovou cedulku : "Loděnice Komárno ČSSR, 1976"."Jedná se o největší říční parníky na světě, které byly vyrobeny ve Slovenských loděnicích právě pro plavbu po Volze," říká kapitán Alexandr Gromov.Tento prošel v Rusku již několika rekonstrukcemi, které se týkali zmodernizování přístrojů potřebným k řízení lodi a taktéž vylepšení již zastaralého interiéru . Na palubách se nacházejí dva bary a dvě jídelny, též je možné posedět v kavárně, zajít do kinosálu a salónku pro čtení s internetem.

Na otevřené sluneční palubě s lehátky se opalují rusky a některé natolik odvážně, že přilákaly skupinu mladíků s neprůhlednými slunečními brýlemi. Většina pasažérů si vychutnává posezení na boční palubě, kde jsou židle i stolky. Pozoruji neustále se měnící ruský břeh, občas nějaké to selo, typický ruský kostel, nebo klášter a pak zase dlouho nic, jen ta příroda, divoká a veliká.

V noci mne probudí kmitavé světlo, na břehu hoří les a osvěcuje řeku, ptám se přihlížejícího souseda, "kdo to uhasí ?""To prostě dohoří samo",dozvídám se a začínám chápat velikost Ruska. Vracím se do své kajuty , nad mojí postelí visí obrázek s výjevem Vysokých Tater podepsán slovenským autorem a tak usínám pod Vysokými Tatrami na řece Volze.

Tato reportáž se uchází o vaši přízeň v soutěži Zápisníku zahraničních zpravodajů. Pro své hodnocení můžete využít známkování pod textem - systém je stejný jako ve škole. Reportáže zaslané v druhém kole soutěže můžete hodnotit v květnu 2009. Další informace uslyšíte ve vysílání ČRo 1 - Radiožurnálu každou sobotu a neděli po 10. a 22. hodině.