Na místě, kde kobyla zahrabala kopytem, vznikla oáza
Voda je v mnoha zemích dražší než benzín nebo nafta a podle toho tam s ní zacházejí. V době výkonných čerpadel je získat vodu snadnější než dřív, ale podívejme se, s jakou hospodárností k vodě přistupovali dávní obyvatelé saharských oáz, konkrétně libyjské oázy Gadameš.
O historii Gadameše se vyprávějí snad stovky různých příběhů. Všechny však mají společný základ. Kdysi dávno se v této oblasti, stovky kilometrů od pobřeží, pohyboval oddíl jezdců. Zastavili se tu vyprahlí žízní a jedna z kobyl ucítila vodu. Začala hrabat kopytem. Právě na tom místě vytryskl pramen. Dodnes se mu v překladu říká Kobylí pramen.
Tady začala historie Gadameše. Tento vodní zdroj dává po čtyři tisíciletí oáze život. Bohužel už jde o umělou záležitost. V roce 1971 začala voda mizet. Za pomoci UNESCO tu vyhloubili arktickou studnu.
Vyrobili jakýsi betonový sarkofág a obložili jej prameny. Zatím nikdo nepřišel na to, proč se odtud voda začala ztrácet. Kolem jezírka vede jakási promenáda, z níž se dá pěkně skočit do vody. Jdu to tedy vyzkoušet.
Čas se v oáze „vyráběl“ za pomoci vody
„Pramen je hlavní důvod existence Gadameše,“ říká pan Abdalla. „Z jezírka vodu rozvádí pět hlavních kanálů do všech částí města. Protéká i pod hliněnými mešitami, aby se věřící mohli před modlitbami omýt.“
Jeden z místních mladíků tu jako za starých časů nabírá vodu do sudů a odváží ji – buď kamsi do sadů, nebo aby pokropil zdejší prašné chodníky a cesty.
V otvoru, který vede k podzemnímu toku, sedával nejdůležitější muž v Gadameši. Byl to člověk, který tu vyráběl čas. Lidé neměli hodinky a především v mešitách potřebovali znát přesný čas na modlení. Naproti nejstarší mešitě v Gadameši tak seděl muž s hliněnou nádobou, z níž odtékala voda. Tak se tu měřil čas.
V přidělování vody tu měli spravedlivý systém
Vodní hodiny hrály důležitou roli při zavlažování sadů. Vody bylo málo a každý musel vyjít s přesně určeným přídělem. Na ten majitelé zahrad čekali u klepsydry, a když jim operátor dal znamení, vydali ke svému pozemku. Nesměli jít ani příliš pomalu, ani příliš rychle.
Někteří chytráci to mohli vzít zkratkou nebo poklusem. Tím by získali víc času, a tedy vody na zavlažování. I tomu se však dalo chytře zabránit.
„Do vody vhodili stébla slámy nebo sena, a teprve když je proud přinesl k jejich zahradě, teprve pak mohli odvalit kámen a pustit vodu na svůj pozemek,“ popisuje pan Abdalla.
Dnes vodu z kilometrové hloubky ženou vodu na povrch výkonná čerpadla. Přesto mají vodu obyvatelé této oázy dosud v posvátné úctě.
