Na egyptskou pláž přivedla mladého Čecha rakovina. Teď tu s rodinou žije svůj sen
Rudé moře v Egyptě stále častěji vyhledávají kitesurfeři, jezdci na surfovém prkně poháněném tažným drakem. Na pláži tu provozuje školu kitesurfingu mladý český pár. Oba opustili zaměstnanecké jistoty v českých firmách a vracet se k nim nechtějí. V Egyptě žijí už několik let a konečně podle svých představ. Mnozí lidé o takovém kroku jen sní, odvahu k němu ale nemají. Podnětem k takové zásadní změně přitom může být i dramatický životní okamžik.
Nabídka i obsluha vytvářejí českým klientům plážového baru domácí prostředí. Jana tu zajišťuje zázemí školy kitesurfingu. A nad tyrkysovou vodou Rudého moře se pár set metrů od břehu na prkně taženém drakem prohání Lukáš Vogeltanz, který má tuhle školu na svědomí.
„Ve dvaceti dvou jsem vážně onemocněl rakovinou. Najednou člověk přemýšlí, jestli bude žít, nebo nebude. A řekl jsem si, že tak, jak jsem žil předtím, už žít nechci,“ vzpomíná Lukáš na své zásadní životní rozhodnutí.
Chci žít, ne jen přežívat
Sedím teď s tímto hubeným šlachovitým třicátníkem na břehu na lavičce. Před chvílí z vody vytáhl své prkno a draka a dal ho na sluníčko sušit. „Řekl jsem si, že teď budu žít tak, jak chci já. A budu pracovat tak, abych měl čas na své koníčky, na to, co mě baví. Ne jen sedět v kanceláři a honit se za každou korunou.“
Lukáš žije v Egyptě pátým rokem, teď už i s manželkou Andreou a jeden a půl ročním synkem. Do Čech jezdí jen na pár měsíců v roce.
„Když se vrátím do Čech, tak vidím, že lidi chodí do práce jenom kvůli tomu, aby si mohli koupit nové auto, novou televizi… My jsme si to řekli obráceně. Chceme žít za míň peněz, ale tak, abychom život jen nepřežívali,“ shrnuje svou životní filozofii.
Surfovat naučíme každého
Kousek za Lukášem teď vychází na břeh paní Jana, jedna z jeho žákyň. Kitesurfing ji prý velmi baví, ale i tak přiznává, že navzdory teplé vodě toho má člověk po několika hodinách dost.
Škola opustila systém výuky, kdy klienti platí za instruktora od hodiny. „Loni nebo možná už předloni jsme přišli jako první na trh s garancí cíle: Dokud klient nebude umět jezdit, tak jezdí zadarmo,“ říká Lukáš a dodává, že se prý ještě nestalo, aby někoho nakonec jezdit nenaučili.
Z kanceláře rovnou na pláž
Platí to i pro Lukášovu ženu Andreu, která sem přijela před pár lety na kurz. V Česku dělala klasickou práci a celé dny trávila zavřená v kanceláři. „Po osmi letech jsem řekla dost. Tohle jsem nikdy nechtěla. Je čas něco změnit,“ vypráví.
Drobná blondýnka se i se svým malým synem prý na ulici v Hurghádě cítí úplně bezpečně: „Když tady jdu sama někam, tak vůbec nemám pocit, že bych se měla nějak bát. To se spíš bojím v Čechách, když jdu v noci po ulici. Myslím si, že to hodně zkreslují média.“
„Máme tu svůj malý ráj. Bydlíme v apartmánu, v Hurghádě se dá koupit úplně všechno,“ pochvaluje si Andrea. Jediné, na co si pořád nemůže zvyknout, je nepořádek. „A taky na egyptskou mentalitu, tu člověk nezmění,“ dodává.
Lukáš s Andreou už vymýšlejí, jak malému synkovi zařídit v Egyptě školu. Odtud z pláže je totiž zřejmě hned tak něco nedostane. „Tenhle život je můj, takový měl být. Tady jsem šťastná,“ shrnuje Andrea svoje i manželovy pocity a vyráží s kočárkem na procházku podél šplouchající vody.
