Na co se vás NESMĚJÍ PTÁT na pracovním pohovoru a jak se bránit

22. duben 2015
Žurnál servis
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nezaměstnané čeká při hledání zaměstnání také řada pohovorů

Hledat si práci není nic příjemného. A když se vás při pohovoru ještě zeptají, jestli máte děti nebo jestli rodinu plánujete, může se pohovor – především pro ženu – změnit přímo v očistec. Víte, na jaké věci by se vás personalisté při žádosti o zaměstnání rozhodně neměli ptát, a jak se nevhodným dotazům bránit? Na tuto otázku jsme odpovídali s lektorkou a kariérní poradkyní Blankou Junovou.

Je poměrně běžné, že se zaměstnavatel u pohovoru ženy zeptá, jestli plánuje děti, případně jestli už je má a má pro ně zajištěné hlídání pro případ nemoci.


Pokud není přímo v souvislosti s danou pozicí, pak by neměly padnout otázky:
1. na zdravotní stav a těhotenství
2. na sexuální orientaci
3. na víru a politickou orientaci
4. na rodinnou a osobní situaci
Problematiku upravují zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, hlava 4, § 16-17, a zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).

„Tato otázka samozřejmě není v pořádku, je takzvaně diskriminační, a na takovou otázku v podstatě nemusíte odpovídat. Protože odpovídat máte jen na otázky, které se týkají bezprostředně samého výkonu práce,“ vysvětluje Blanka Junová, jak se na podobné dotazy dívá zákon.

Když školí ženy, které se chystají ucházet o zaměstnání, učí je také, jak se podobným otázkám bránit – jak na ně reagovat, aby nesnížily svoji šanci na přijetí.

„Je dobré uvědomit si, proč se na to zaměstnavatel ptá. Bojí se, že tam nebudeme? Jaké má obavy? Pak je dobré začít dialog ohledně těch důvodů, proč se ptá. Nemusím přímo odpovědět, ale zeptat se: Proč vás to zajímá? Jak to souvisí s výkonem práce?“ popisuje lektorka jednu ze strategií, jak se s podobnými otázkami vyrovnat.

Čtěte také

Dalším řešením může být, že žena u pohovoru prostě neřekne pravdu: Děti nemám, nechci a hlídání nebude problém – i když je to ve skutečnosti jinak. Takový postup ale Junová nedoporučuje.

Ona se totiž tahle lež dlouho neutají. „Když jste zaměstnankyní, uvádíte v dokumentech počet dětí a podobně, a to vás nepostaví do příznivého světla. Navíc, existuje něco jako vnitřní etický kodex – a já všem radím, aby ho sami dodržovali, pokud po ostatních chtějí, aby ho dodržovali také,“ vysvětluje lektorka.

Pokud žena čelí diskriminačním otázkám a nechce věc „nechat být“, může se bránit v podstatě dvěma způsoby – ani v jednom případě ale není reakce příliš efektivní.

„Ten první je nahlásit firmu na inspektorát práce, nicméně tam nedojde k přímému zásahu; inspektorát může jen prozkoumat dokumenty a je těžké prokázat, že došlo k diskriminaci,“ popisuje Junová.

„Druhá možnost je obrátit se na ombudsmana, a ten může dát podání k soudu. Pak je ale otázka, jestli chtějí ti, kdo byli diskriminováni, do soudního sporu jít, protože je to opravdu velmi náročné,“ uzavírá lektorka.

autor: Karolína Procházková
Spustit audio