Na břehu čínského Mrtvého moře

Nechávám za sebou třítisícové pohoří Che-lan Šan a z auta uhánějícího po rozbité okresce pozoruji polopoušť rozprostírající se až daleko za obzor. Trsy uměle vysazené trávy tu svádějí nerovný zápas s všudypřítomným pískem a několik budovatelských billboardů s usmívajícími se Mongolkami pózujícími před rozkvetlými stromy a zeleným pruhem keřů jsou jen mementem marné snahy Pekingu zvítězit nad přírodou.

Občas se objeví dvouhrbí velbloudi, míjím také několik opuštěných osad s polorozpadlými hliněnými domky a dokonce nás na tomto konci světa dvakrát zastaví policejní hlídka. Holt, čert nikdy nespí. Pak se ale zničehonic z ranního oparu vynoří sněhobílá vodní plocha. A není to fata morgana. Jsme u cíle, solného jezera Jartai.

"Jezero se začalo využívat jako zdroj soli v době vlády poslední čínské dynastie Čching, kdy ho od císaře získal jako dar jeho bratr. Tehdy se ale sůl kopala ručně," vypráví mi dosud známou historii jezera dvaapadesátiletý pan Kuo.

Povídáme si na jedné z hald, pod kterou se zrcadlí hladina vodní plochy o celkové rozloze 120 kilometrů čtverečních. Zblízka to ovšem žádná krása na pohled není. Rozryté strouhy, těžká technika rozesetá všude kolem, nákladní auta kličkující po úzkých násypech.

"Nepřetržitě se tu těží už přes sto let. Na začátku minulého století ještě odtud sůl odváželi velbloudi, teď je vystřídala auta. Za rok se totiž získá až 1,5 miliónu tun soli, která se používá jak v potravinářském, tak i chemickém průmyslu. A s velkým úspěchem se vyváží i do Japonska," dodává pan Kuo.

Do těchto končin ho před třiatřiceti lety zavála výhodná nabídka úřadů zajišťující řadu příplatků za život v oblasti, kde jsou časté pouštní bouře i velmi suchý vzduch. Pořídil si vlastní bagr a nechává se najímat. Za měsíc si vydělá v přepočtu 25 tisíc korun, což jsou na Čínu královské peníze. Navíc dostává i odměnu za hlídání. Má totiž nahlásit jakékoli podezřelé osoby, které by sem ilegálně přešli ze sousedního Mongolska.

Jezero Jartai Číňané nazývají Ťi-lan-tchaj, což znamená "místo, kde se nachází voda". Právě Chanové dnes také tvoří naprostou většinu obyvatel desetitisícového města sousedícího se stejnojmenným jezerem. Od sebe je odděluje jen velké kaliště a překládka soli, obrovské šedivé kopce, do kterých se s každodenní pravidelností zakusují rýpadla bagrů.

Město také z jedné strany lemuje chemička a z druhé vězení, tedy žádná romantika. Když se ale vydáte směrem k západnímu konci jezera, čeká na vás do zelena zbarvená vodní plocha, jejíž břehy jsou pokryté několik metrů širokou vrstvou bílých krystalků chloridu sodného.

"Tohle se mi líbí nejvíc. Když sůl vyndám z vody, položím jí na zem a pozoruji, jak je překrásně bílá. Vypadá jako sníh. No, a pak se samozřejmě rád koupu, to si vždy užijeme spoustu legrace. Nemusíte umět plavat, voda vás nadnáší. Proto jezeru říkáme čínské Mrtvé moře. I tady je totiž obsah soli vyšší než v samotném moři," říká pan Kuo. Pak hrábne do vody a podává mi malou hrudku, ať si prý líznu, jak je dobrá. A slaná.

Jeho slova mu rád věřím, a to i o koupání, i když se sám přesvědčit nemůžu. Venku totiž mrzne, až praští. Cestou zpět do vyhřáté buňky sloužící dělníkům k odpočinku i zahřátí se ještě dozvím, že jezero je proslulé i tím, že do něho před třiceti lety spadl velký meteorit, konkrétně chondrit, což je nejstarší známý materiál ve sluneční soustavě. Z organismů pak tu prý žije pouze místní zástupce halobakterie. A jinak nic. Jen člověk. V pustině, odkud je to do nejbližšího města 180 kilometrů.

"Žádné možnosti k zábavě tu nemáme. Jen pozorovat jezero, kouřící komíny nebo televizi. Když jsem chodil do školy, pořádali jsme aspoň výlety do pouště. Teď prostě jen zabíjíme čas," rozhodí rukama třiadvacetiletý dělník Čang Chaj-čchiang. Kvůli dobrému výdělku prý ale zůstává.