Muslimové v Číně
Čína žádá vydání pěti muslimských extrémistů, kteří byli propuštěni z americké věznice Guantanamo a získali politický azyl v Albánii. Peking tyto muže, patřící k ujgurské menšině, označuje za separatisty, kteří musejí být potrestáni. Příslušníci menšinových islámských etnik žijí převážně v západní části země, tisíce muslimů jsou ale po staletí součástí společnosti v tradičně čínských městech, včetně bývalé metropole Xian.
Přímo v sousedství jedné z hlavních pamětihodností Xianu, Bubnové věže, se nachází muslimská čtvrť. Dívám se dolů z Drum Tower na hemžení pode mnou, údery na bubny, pocházející dnes už pochopitelně jen od turistů, se mísí s křikem prodavačů. Spolu s Drum Tower totiž ohraničuje tuto část někdejšího hlavního města Říše středu i velké kryté tržiště, nabízející různé druhy oříšků, sladkosti, zeleninu i cigarety.
Tady začíná i hlavní třída islámských obchodníků Peju-je-men. Lemují ji hlavně malé vývařovny nabízející místním i turistům masité pochoutky. "Tohle jsou skopové nožičky opékané na roštu," ukazuje mi zdejší nejrozšířenější jídlo dvacetiletý Lju či-tsjá. "Pojďte, ochutnejte," strká mi dozlatova opečené maso doslova až pod nos. Už rok ho připravuje každý den, od rána do večera. "Pracuji deset hodin denně, za měsíc si vydělám 700 až 800 yuanů, tedy asi sto dolarů," říká. Na školu prý nemá, na živobytí to ale stačí. Navíc, jak dodává, je svobodný, a tak přispívá jen na domácnost svých rodičů.
Jeho zaměstnavatelka, paní Ma, která s objevila ve dveřích a svým mohutným tělem doslova ucpala vchod do restaurace, je na tom očividně mnohem lépe. "Lidé si u nás mohou kromě klasického skopového koupit i placku nan, typickou pro provincii Sin ťian," popisuje část nabízeného jídelníčku. "Co máte dál?" ptám se. Ma se nedá dlouho přemlouvat a prozrazuje další pokrmy. "Můžete mít opečené ryby, bez šupin a bez hlavy, dále třeba rostbíf připravovaný na jehlách, Obchod jde dobře, nestěžujeme si."
Islám se do Číny dostal už v polovině 7. století. Nejdříve ze západu, po Hedvábné stezce, později i z východu, po moři. Vyznavači Alláha se podíleli na existenci dynastie Jüan a byli nápomoci i v době vlády dynastie Ming. I proto měli od panovníků zajištěnou ochranu. Bylo tedy logické, že se usadili i v tehdejší metropoli Xianu. Dnes jich v tomto městě žije na šedesát tisíc. Patří k islámské národnostní menšině Chuej, jedné z deseti oficiálně uznávaných ústřední vládou. Většina z nich se modlí ve Velké mešitě, ukázce typické čínské architektury, na první pohled spíše připomínající buddhistický chrám.
Než jsem k ní došel, musel jsem se prodrat úzkými uličkami, kde muslimové nabízejí jak tradiční umělecké předměty, tak i kopie výrobků světových značek. Samotná stavba se nachází za vysokými zdmi. Procházím branou, samozřejmě po zaplacení vstupného, a ocitám se na prvním z celkem čtyř nádvoří, kterému dominuje dřevěná, červeně natřená slavnostní brána. Na druhém nádvoří si můžete prohlédnout islámský kalendář vytesaný do kamenné desky a na třetím osmibokou stavbu, v níž se věřící shromažďují před modlitbou. Hlavní stavba, tedy samotná mešita, stojí na čtvrtém, poledním nádvoří. Dovnitř už smějí jen místní muslimové a nově i hosté z arabských zemí.
Příslušníci menšiny Chuej jsou po staletí součástí místní společnosti. Na rozdíl od západních provincií, kde žijí převážně Kazaši či Ujgurové, s většinovou populací žádné problémy nemají. "Žijeme vedle sebe mírumilovně, o potížích nemůže být ani řeč," přesvědčuje mě paní Ma. V Xianu nejsou žádní separatisté, muslimové prostě k městu, které je i jedním z hlavních turistických lákadel díky Terakotové armádě, nerozlučně patří.
