Muslimové slaví ramadán u Božích stolů. „Pomáhat chudým by měl každý,” zní z Káhiry
O ramadánu nesmí podle zvyklostí nikdo zůstat bez sváteční večeře. Proto egyptští podnikatelé zřizují pouliční jídelny pro chudé a pocestné. Říká se jim Boží stoly a v Káhiře mají nejčastěji podobu velkého stanu na ulici nebo na chodníku. Při západu slunce v nich dostanou stolovníci večeři zdarma. Ramadán totiž není pro muslimy jen měsícem půstu, ale také obdobím charity.
V podlouhlém stanu se tu u pultu s velkými hrnci tlačí houf lidí, za pultem jim tři muži dávají z obřích hrnců do misek rýži, rajčatovou omáčku a kousky masa.
Najednou se objevuje jeden aktivní policista, který se mi snaží zabránit v natáčení. Ostatním vysvětluje, že reportáží o chudých lidech poškodím jméno Egypta v zahraničí. Jeho argument ale nikdo moc nechápe. Personál nakonec policistu ze stanu slušně vypoklonkuje a vyzývají mě, ať fotím a natáčím o sto šest.
Ramadán je devátý měsíc islámského kalendáře, za denního světla je během něj zapovězeno jíst, kouři a oddávat se jakýmkoliv tělesným požitkům. Půst během ramadánu patří mezi pět pilířů islámu.
Plus u Boha a dobrý pocit k tomu
„Kdokoliv se chce najíst, je vítaný. Lidé třeba jedou kolem autem, tak zastaví a dají si večeři. Stan patří majiteli támhle toho autosalónu. A to je můj táta,” říká mi Alá, která tu na všechno dohlíží.
Vyvrací mou představu, že stan je jen pro chudé, a vybízí mě k účasti na večeři. Já se jdu ale ještě podívat za jejím tátou, který to, co tu spáchal, pozoruje ze svého autosalónu přes ulici.
„Ten stan tady stavím každý ramadán už čtyřicet let. To není žádný můj nápad, to by měl dělat každý. Každý, kdo má možnost, by měl pomoct těm, kteří to potřebují. Dát jim po celodenním půstu najíst. U Boha je za to plus a člověk z toho má radost,” myslí si pan Aláuddín.
Ramadánová večeře po západu slunce
Slunce ještě nezapadlo a já si sedám k jednomu z desítek stolků. Jídlo roznášejí zaměstnanci Aláuddínova autosalónu. Dostávám misku rýže, druhou misku s rajčatovou omáčkou a bramborami a jeden místní pomocník mi teď rukou hází do talíře kousek vařeného hovězího.
Dlouhé minuty sedíme všichni s jídlem před sebou, nikdo zatím nejí. Ale teď už se ozývá zdálky volání k modlitbě. To znamená, že slunce zapadlo a všichni se dávají do jídla. Včetně mě, který si na rozdíl od vyhladovělých spolustrávníků tuhle ramadánovou večeři vlastně vůbec nezasloužil.