Miloslav Ludvík, ředitel Fakultní nemocnice v Motole

4. březen 2004
O kom se mluví

Od mikrofonu přeje dobrý poslech Jan Pokorný, hostem je ředitel motolské nemocnice v Praze Miloslav Ludvík. Dobrý den. Dnes dopoledne se žádná havárie ve vaší nemocnici nestala, pane řediteli?

Miloslav Ludvík: Dobrý den. Nemám tuto informaci, zatím.

Jan Pokorný: Co je pro vás největším dilematem v těchto dnech a v těchto hodinách?

Miloslav Ludvík: Dilematem? Dilematem, no, rozhodnutí vlády, 10. březen, to je v podstatě to, na co čekám a v co doufám.

Jan Pokorný: Jak dlouho jste schopni a ochotni ještě čekat?

Miloslav Ludvík: No tak, my jsme schopni ...

Jan Pokorný: Aniž by to ohrozilo provoz nemocnice, zdraví pacientů.

Miloslav Ludvík: Víte, to je přesně to, na co vám nikdo neodpoví, právě proto, že ta budova je pro nás plna překvapení a ona se vždycky nějak zachová. To, co se stalo v pondělí, to bylo naprosté překvapení, prostě najednou se vám začne rozevírat podlaha a nevíte, jestli padají stropy nebo jestli je to obyčejná dilatace poté, co se oteplilo. Naštěstí to byla ta druhá možnost.

Jan Pokorný: Kolikrát už jste přemýšlel o tom, zda byste tuto část nemocnice nezavřel?

Miloslav Ludvík: Ono to nejde. Ta nemocnice je tak propojená, že buď to můžete zavřít celé a nebo to musíte celé nechat běžet, ale v podstatě, že byste zavřel jednu část a přestěhoval to někam, to je otázka jednoho roku, ale na dýl to nejde prostě. Ta nemocnice je stavěná tak jako jeden velký organismus.

Jan Pokorný: Ve chvílích, kdy tam jsou ale havárie takřka na denním pořádku, tak riskujete.

Miloslav Ludvík: No, riskujeme, riskovali bychom ve chvíli, kdyby tam se objevily havárie typu právě stavebních problémů, padající stropy nebo něco takového. Zatím jsou to spíš technologické havárie, které se dají odstraňovat, ale problém je v tom, že ta jejich intenzita se zvyšuje.

Jan Pokorný: Dá se nějak pojmenovat, kde jsou příčiny tohoto neutěšeného stavu? Byly chyby už v době stavby nemocnice?

Miloslav Ludvík: Tam byly dva problémy. Ty 60. a 70. léta jsou snad nejhorší doba českého stavebnictví. Ostatně kdo bydlí v panelácích z té doby, tak má stejné problémy, nemůže na balkony, má nefunkční stoupačky, vypadávaj okna, takže to je úplně to samý, co se dělo, a druhý problém byl, že počátkem 90. a nebo v průběhu 90. let managementy asi né tak asi úplně přesně věnovali pozornost té dětské, protože se všichni soustředili na tu dospělou část.

Jan Pokorný: Proč si myslíte, že ta dětská zůstala stranou jejich zájmu, když tam šlo v první řadě o děti?

Miloslav Ludvík: No, málo křičeli, no.

Jan Pokorný: Kdo málo křičel? Ty děti?

Miloslav Ludvík: No, spíš ti lékaři, ale ne, já si spíš myslím, že.,, Víte, v Motole je taková jako, taková trošičku byla rivalita mezi tou dospělou a dětskou, protože ti dospělí pacienti byli v těch přízemních barácích z druhé světové války a dětské se postavil velký monoblok. Tak pak zase ty z té dospělé měli takovou tu prioritu, že se jim dostaví nemocnice a zase se pozapomnělo na tu dětskou. Doufejme, že tentokrát už to bude vyváženější.

Jan Pokorný: Jenže už několik let dostává Ministerstvo zdravotnictví zadání k přepracování či dopracování materiálů o rekonstrukci dětské části Motolské nemocnice. V čem je podle vás problém, že dosud vláda k situaci ve vaší nemocnici neudělala žádné zásadní rozhodnutí?

Miloslav Ludvík: Ono je to v představivosti, řekl bych. Víte, málokdo si umí představit, že do jedné budovy se má dát 5 miliard korun, jo. To je skutečně částka velmi velká a málokdo si to umí uvědomit, když dneska, když si vezmete hala Sazky, to je v podstatě to samé, stejné peníze a technologicky daleko méně náročnější záležitost, než je nemocnice, ale málokdo si to umíme představit. Navíc zase, když Motolem ročně projde tři čtvrtě milionu lidí ať už ležících nebo ambulantních pacientů, tak pořád ještě je hodně lidí, kteří dodneška nevědí, kde Motol leží a nikdy ho neviděli. Oni si neumějí představit, že je to gigantická budova půl milionu kubických metrů.

Jan Pokorný: Udělal jste nějakou exkurzi pro ministry vlády?

Miloslav Ludvík: Ministry jsem tam měl několikrát, někteří z ministrů, současných ministrů, jsou i členy dozorčí rady nemocnice.

Jan Pokorný: Ale že vás přerušuju, když loni v létě dostali nabídku poslanci, aby vás, vaši nemocnici navštívili tak, že by jich tam...

Miloslav Ludvík: Přišlo jich 7, no.

Jan Pokorný: Přišlo jich 7 z 200 členného poslaneckého sboru.

Miloslav Ludvík: Ale zase napříč politickým spektrem.

Jan Pokorný: Tak, že se tomu pousmíváte, to je samozřejmě možné, ale když se podíváte tedy na tu situaci, která je k tomuto dni. Říkáte, že 10. března by vláda mohla rozhodnout, pak je tady ale Poslanecká sněmovna, která by zřejmě měla tyto peníze schválit?

Miloslav Ludvík: Ne, ne, ne, v tomhle případě...

Jan Pokorný: To by byl úvěr?

Miloslav Ludvík: V tomhle případě stačí vládní usnesení nebo vládní prohlášení, protože pokud jsme jednali s bankami samozřejmě předběžně, tak těm by stačilo vládní jaksi vyjádření nebo vládní ochota financovat tu stavbu té nemocnice, né rekonstrukci.

Jan Pokorný: Ochota. A garance žádné?

Miloslav Ludvík: Tak kupodivu banky jsou dnes ochotny slyšet v případě Motola i jenom na ochotu vlády.

Jan Pokorný: Kdo by to potom splácel? Vláda, vy?

Miloslav Ludvík: Je to majetek České republiky. To je vždycky taková otázka, která říká, kdo to bude a proč by se to mělo dávat do nemocnice, ale ta nemocnice je majetkem České republiky a Česká republika je povinna se o něj starat.

Jan Pokorný: Takže vy už myšlenky, že byste si třeba vzali úvěr u Evropské investiční banky, tak jako to bylo ještě před několika měsíci ve hře, opouštíte?

Miloslav Ludvík: To se lze řešit, ale musí tam být ta vládní ochota.

Jan Pokorný: I v tomhle ohledu?

Miloslav Ludvík: Ta vládní ochota tam. Dejme tomu vezmete si 25letý úvěr a vláda musí mít ochotu každoročně do kapitoly 335 Ministerstva zdravotnictví nalít 250 milionů na splátky.

Jan Pokorný: Máte pocit, že teď se nějak věci hnuly dopředu?

Miloslav Ludvík: No, musím se přiznat, že od toho pondělka, kdy se teda začala ta podlaha jakoby rozestupovat, tak mám velmi hektické dny, tak 16hodinové denně.

Jan Pokorný: Myslíte si, že se tedy muselo čekat, až se začnou evakuovat děti?

Miloslav Ludvík: Já, to je otázka taková sugestivní a těžko se na ni odpovídá. Já myslím, že ne, ono už to bylo v běhu, ale řekněme, že tohle to urychlilo.

Jan Pokorný: Politici se vaší nemocnicí začínají tedy zabývat. Byl tam shodou okolností vicepremiér Gross, říkám, tedy shodou okolností. Kdo ještě v posledních dnech?

Miloslav Ludvík: Pan ministr Sobotka, paní ministryně Součková, paní ministryně Buzková je členkou dozorčí rady, dost lidí tam bylo.

Jan Pokorný: Měl jste někdy pocit, že se ministryně a ministři, kteří jsou většinou ještě poslanci, bojí jakéhosi protekčního postavení vaší nemocnice?

Miloslav Ludvík: No, to jste vyjádřil velmi přesně. Tady se vždycky mluví o pragocentrismu a problém Motola je ten, že Motol není pražská nemocnice. Motol je česká národní nemocnice, protože 40 procent našich pacientů je mimopražských a mimo středočeských, zbytek jsou pražští a středočeští. V případě těch dětí je ten poměr ještě značně jiný. Já v podstatě neznám region republiky, který by neléčil u nás.

Jan Pokorný: Svého času se hledaly nejrůznější formy financování rekonstrukce včetně poslaneckého návrhu z loňského roku. Není ale logická otázka, proč vlastně Ministerstvo zdravotnictví neumí tuto investici zařadit do svého rozpočtu?

Miloslav Ludvík: No protože Ministerstvo zdravotnictví, co já vím, dostává na rok investičních peněz asi jednu miliardu a ještě do konce loňského roku bylo zřizovatelem 200 nemocnic. Teď je sice zřizovatelem asi 25 z nich, ale pokud já vím, tak ta kapitola se bude úměrně tomu krátit, protože půjdou peníze do krajů.

Jan Pokorný: Kde se tedy ty peníze fyzicky vezmou?

Miloslav Ludvík: No ty peníze se v podstatě můžou vzít ze dvou možností. Ta jedna by byla, že by to bylo v rámci těch zhruba 250 milionů ročně, to už je představitelná položka i v rámci státního rozpočtu. A potom ta druhá možnost je i ta, že Motolská nemocnice v době, kdy jsem ji přebíral, měla obrat 2 miliardy korun, dneska má 4,5 miliardy a ve chvíli, kdy bysme přikročili asi 5,5 miliardy, už bychom byli schopni podstatnou část financovat z vlastních odpisů.

Jan Pokorný: Jak to, že se vám ten obrat tak zvýšil?

Miloslav Ludvík: Víte, dnešní systém zdravotnictví v podstatě nutí nebo jaksi bonifikuje malé nemocnice za to, že diagnostikují, ale moc neléčí a posílají pacienty do zařízení vyššího typu. No a dneska poslední instancí v České republice pro mnoha oborů je Motol, takže nám se zvedá skutečně obrat pacientů výrazným způsobem.

Jan Pokorný: Takže možná i trochu proti vaší vůli, v uvozovkách řečeno?

Miloslav Ludvík: My jsme nemocnice, my musíme léčit.

Jan Pokorný: Dejme tomu, že vláda rozhodne, dostanete peníze, rekonstrukce může začít. S dovolením, u nás doma dělají v těchto dnech na chodbě novou omítku a takový ten jemný prach je v celém bytě na plně netušených místech. Nakolik by zevrubná rekonstrukce omezila fungování nemocnice, myslím tím příjmy, operace malých pacientů?

Miloslav Ludvík: My, protože jsme si, nemocnice si z vlastních peněz, stálo to 65 milionů, už financovala projekt a v rámci toho projektu byly až takové detaily, jako je například pohyb vzduchových hmot v rámci areálu, takže my jsme do jisté míry schopni odhadnout, co to udělá. Pak si také musíte uvědomit, že už, když fungovala dětská část, tak se stavěl modrý monoblok, což byla obrovská stavební akce. Musím říct, že patrně v republice největší zkušenosti s touhle problematikou jsou právě v Motole.

Jan Pokorný: Motolská nemocnice potřebuje v těchto dnech už rekonstrukci celou, jak se říká česky, sakumprásk, a nebo byste zvolili nějaký postup, nejprve tedy tu dětskou jednotku, pak další a další a další?

Miloslav Ludvík: Ne, ono to není dětská jednotka, to je vlastně dětská nemocnice.

Jan Pokorný: Dětská nemocnice.

Miloslav Ludvík: Ono si to moc lidí neuvědomuje, ale o to už nejde. Jak já říkám, tak je, v tuhle chvíli je tam 72 stoupaček, v podstatě vyměňujete-li stoupačky, všichni to znají z domova, musíte to rozbít od shora až dolů. Ve chvíli, kdy vyměníte stoupačky, musíte vyměnit ležaté rozvody. Celá elektřina je v hliníku, což je dneska naprosto nevyhovující. Krytalové topení, což je topení zalité do betonu v podlahách a nikdo neví, kde by se mělo vypouštět, ta voda, protože nikdo, tam neexistují ani stavební plány té budovy detailní, tak se musí rozbít a vytáhnout. Takže upřímně řečeno, dneska to nechce řešení jedné havárie, ta havárie je jakoby celá rekonstrukce. My musíme začít komplexně. Tam jako, dnes už není možnost částečného řešení, ta byla možná někdy počátkem 90. let, dneska ne.

Jan Pokorný: Takže rozumím tomu tak, že žádná jiná varianta už není? Svého času se také uvažovalo, že by se jakási menší nemocnice postavila někde vedle.

Miloslav Ludvík: No, to je druhej problém. Motol je totiž postaven jako dvě nemocnice, dětská a dospělá, které jsou spojeny laboratorním traktem, který slouží pro obě dvě části, jak pro dítě, tak pro ty dospělé, ale je součástí, ten laboratorní trakt, je technologicky součástí té dětské. Je ve stejném stavu, jako ta dětská. Ve chvíli, kdy to zbouráte nebo odstavíte, tak zároveň musíte odstavit i tu část nemocnice pro dospělé, což je 2000 lůžek a 7miliardová investice.

Jan Pokorný: Máte informace o tom, že by srovnatelné nemocnice, jakkoli vím, že Motolská je unikátním zdravotnických zařízením v České republice, mají podobné problémy?

Miloslav Ludvík: No, podobné a v podstatě stejné ...

Jan Pokorný: Nebo jste na tom úplně nejhůř v celé republice?

Miloslav Ludvík: Takhle, velká dětská nemocnice je dneska v Brně. Ta byla zrekonstruována v první polovině 90. let nákladem 1,5 miliardy korun. Ta je pěkná, ale je malá, ona má, já teď bych se nerad plet, ale myslím 200 lůžek a nemá všechny obory, ty, které máme my. Ale jestli se ptáte, jestli je na tom stejně špatně stavebně? Víte co je zajímavý? Tak ty budovy, které se stavěly ve 20. , 30. letech tohohle století jsou dneska v lepším stavu, než to, co sestavělo v 60. a 70. letech.

Jan Pokorný: Ministryně zdravotnictví Marie Součková loni v květnu v Poslanecké sněmovně řekla, cituji: Čili podpoříme-li obnovu Motola, pak zde odpovědně říkám ano, ale za cenu, že dojde k redukci a optimalizaci lůžek v rámci Prahy jako takové, v rámci přesunu některých zařízení a odborností ve smyslu posílení Fakultní nemocnice Motol a převedení mnohých oborů ambulantního charakteru spíš do centra Prahy. Jsou tyhle úvahy stále živé?

Miloslav Ludvík: To je otázka pro ministryni zdravotnictví, ale ono se včera o tom diskutovalo v Parlamentu a ona ta, ono je to trošku jinak. Není to o tom, že se zredukují někde nějaká obecná pediatrie Motola. Motol je plný superspecializovaných lůžek, upřímně řečeno lůžek, které jinde nejsou, takže ve chvíli, kdybyste někde jinde zredukovali lůžka, tak v Motle moc nemají co dělat, protože v Motole řešíme problémy, jako jsou transplantace srdce u malých dětí, transplantace jater u dětí do 10 kilo, což se dělalo donedávna v Hamburku, to je ten případ Nikolky Drgové, dneska už to děláme my, transplantace ledvin, transplantace kostní dřeně. Když máte složitý trauma, to znamená dítě po autonehodě, které je rozbité, tak ho dáváme dohromady zase my. Čili upřímně řečeno, Motol není otázka redukce lůžek někde jinde, Motol je otázka zachování těch superspecializovaných lůžek.

Jan Pokorný: Mám správný pocit, když si myslím, že musíte stejně v těchto dnech mluvit tak, abyste nezpůsobil paniku u možných pacientů vaší nemocnice?

Miloslav Ludvík: Ale to je vždycky problém managementu nemocnic, že on se musí chovat především tak, že je to nemocnice a nemocnice léčí, takže my musíme především léčit a léčí se i klidem, v žádném případě nechci způsobovat paniku.

Jan Pokorný: Máte nějaký ohlas od pacientů na vzniklou situaci?

Miloslav Ludvík: No drtivý, nám nabízejí lidé...

Jan Pokorný: V čem spočívá?

Miloslav Ludvík: Nám nabízejí lidé, že nám budou posílat části svých důchodů, chtějí uspořádávat sbírky, musím se přiznat, že tedy teď jsme zavaleni těmito žádostmi nebo nabídkami a nesmírně si toho vážím, protože je vidět, že i v dnešní složité době lidem není jedno neštěstí druhých.

Jan Pokorný: Ty nabídky využijete?

Miloslav Ludvík: No, samozřejmě já těm lidem musím poděkovat a jsem šťasten, když můžeme nějak pomoci. Když má nějaký dárce chuť dát dar, tak vždycky se ho ptáme, na co ho chce využít, takže je vždycky vynikající, když můžete dětem koupit hračky nebo jim koupíte novou televizi na pokoj nebo i nějakou složitější mašinu, ale tohle je rozměr, který je nutno řešit ve vyšších patrech.

Jan Pokorný: Jak se k celé situaci stavějí tedy sponzoři nebo jakou roli mohou vůbec v rekonstrukci hrát soukromé peníze?

Miloslav Ludvík: No, dvě role. Pokud budete mluvit o soukromých penězích, tak můžeme mluvit o takzvané metodě PPP, která se teď poslední dobou velmi zmiňuje, Public Private Partnership. Což by třeba mohlo vypadat tak, že stát řekne, že my máme na tu rekonstrukci 5 miliard, rozsah je dán projektovou dokumentací, vážení investoři, nabídněte, kdo to uděláte za těch 5 miliard. To je ten větší rozměr. Ten menší rozměr je ten rozměr nadací nebo jednotlivých dárců. Víte, ta nemocnice i po té rekonstrukci bude v podstatě bílou nemocnicí a upřímně řečeno takzvaná humanizace, to znamená, aby ty děti si tam připadaly trošičku, né úplně, ale jako doma, to znamená speciální malby, hračky, dovybavení, to si myslím, že bude velký prostor pro sponzory a pro pomoc lidí.

Jan Pokorný: Vy jste v jedné z odpovědí, pane řediteli, mluvil jako příklad o hale Sazky. Jak vám je, když zjišťujete, že peníze na nejrůznější projety se nacházejí a teď nemyslím možná úplně jenom Sazku, a Motolská nemocnice chátrá a chátrá?

Miloslav Ludvík: Já se musím přiznat, kdy jsem byl poměrně dost rozladěn bylo, když jsme žádali poprvé o ty státní garance za úvěr a vystupovala řada poslanců a říkala, že je to nesystémové řešení a není to možné a měsíc poté tou Sněmovnou jak nůž máslem projel zákon o garancích za Kampus Masarykovy univerzity v Brně a proti tomu nikdo neprotestoval, nikdo neříkal, že je to nesystémové, že to není možné a pokud vím, tak ty garance dělají 3,8 miliardy. Tehdy jsem byl docela dost rozpačitý.

Jan Pokorný: Uvidíme, kolik peněz dostanete po 10. březnu, což je příští týden. Hostem pořadu O kom se mluví byl ředitel Motolské nemocnice v Praze, Miloslav Ludvík. Děkuju za váš čas, nashledanou.

Miloslav Ludvík: Děkuju nashledanou.

Jan Pokorný: A je tady druhá část pořadu O kom se mluví. Hostem byl ředitel Motolské nemocnice v Praze Miloslav Ludvík. Telefonní čísla 221 552 155 a 221 552 255 jsou do této chvíle k dispozici pro vaše dojmy, názory či připomínky, vyvolané předchozím rozhovorem. Dobrý den, máte slovo.

Telefonický názor: Dobrý den, tady Kvíz, Praha. Já si myslím, pane Pokorný, víte, kdyby se nemuselo platit za Novu 10 miliard a za sanace bank a za různý další věci, to naše hospodářství kapitalistický je děravý jako necky, tak bysme mohli mít dva takový Motoly, víte, dva. Jo.

Jan Pokorný: Děkujeme za názor, hezký den.

Telefonický názor: No, změňte tenhleten systém celkově a bude peněz dost.

Jan Pokorný: Na slyšenou. Dobrý den, tady je Radiožurnál.

Telefonický názor: Jiří Tuháček, dobrý den.

Jan Pokorný: Vítejte.

Telefonický názor: Každopádně úplně nejdřív, na začátku, bych chtěl popřát panu řediteli pevné nervy a jsem strašně rád, že tenhleten váš pořád trvá přes 20 minut a už jsme slyšeli o panu Vrbíkovi, o které dneska slyšíme od rána, co si myslí a jestli půjde doleva nebo doprava, že konečně se bavíme o reálných problémech a ne o Disneylandu lidí, s kterými nemáme nic společného a co dělaj něco, co je pro ně aktuálně výhodné, a chtěl bych panu řediteli popřát pevné nervy a co nejtvrdší lokty do jeho boje. Mějte se hezky. Nashledanou.

Jan Pokorný: Hezký den. Další prosím, dobrý den.

Telefonický názor: Tuček Praha, dobrý den.

Jan Pokorný: Vítejte.

Telefonický názor: Chtěl jsem jenom říct, že taky přeju panu řediteli pevný nervy, protože jsem kdysi v Motole pár dní ležel a personál prostě super, všechno, ale to, jak se páni poslanci k tý nemocnici chovaj a že prostě na tu renovaci nedaj peníze, to je prostě špatný. Díky, nashle.

Jan Pokorný: Na slyšnou, děkujeme za názor. Prosím další, halo. Dobrý den.

Telefonický názor: Tomek Praha, dobrý den. Já to tady poslouchám a jestli páni poslanci si myslej, že jako to nestojí jen tak, se velmi mýlí, podle toho se bude volit. A kdyby nevěděli, kde maj vzít peníze, tak já by jsem si dovolil poradit. Myslím si, že Gripeny nepotřebujeme tak nutně jako Motolskou nemocnici. Všichni ji jednou budeme potřebovat, celý národ a tak specializované pracoviště nikde není a kdyby nechtěli Gripeny, tak když budeme mít profesionální armádu, tak nemusíme mít tak skvělý dělostřelectvo, který stejně nikdy střílet nebude. Takže tam je peněz dost. A ten Motol opravdu problémovej je, o tom něco vím, ale za to nemůže ředitel, ten opravdu se snaží. To je všecko a děkuju za laskavost. Nashledanou.

Jan Pokorný: Děkujeme za váš názor. Dobrý den.

Telefonický názor: Dobý den, Kubíček Prachatice.

Jan Pokorný: Dobrý den pane Kubíčku.

Telefonický názor: Já plně souhlasím s tím pánem, co mluvil přede mnou, ale chtěl bych tady upozornit ještě na jednu věc. My jsme totiž zaplatili 10,5 miliardy za prakticky vyhranou arbitráž... a tohleto předčasné odvolání, to byl tak šílenej tlak, teda rady, to byl tak šílenej tlak, že myslím, že za těch 10,5 miliardy, kdyby se nechal tomu řádnej průběh, tak bysme i ten Motol v pohodě dostavěli a na v podstatě vysoké úrovni.

Jan Pokorný: Rozumím směřování vaší výpovědi, nicméně neřešíme tady arbitráž.

Telefonický názor: To ne, já jenom upozorňuju na to, jak teda naši poslanci taky občas rozhodujou. Děkuju.

Jan Pokorný: Mějte se hezky. Dobrý den.

Telefonický názor: Já bych prosil, tady Eliáš, kraj Gottwaldov, Žilina teda. Podívejte se, ono pokud se týká toho Motolu, se jedná úplně o jinou věc. To se jedná, od roku 1990 už se udělala chyba. Dali jsem 660 miliard do armády, věděli, že armáda nebude, to jsme mohli dát do školství, do nemocnic a dneska nám to bude padat všechno. Já jsem v roce 1993 říkal, budeme spálená země, jen ta spálená země je aj ten Motol a teďka si představte, jak začnou padat paneláky, začne padat kravíny a všechno, katastrofa je všude. Čeká nás hrůza. Děkuju vám.

Jan Pokorný: Na slyšenou, příjemný den. Další telefonát, vítejte.

Telefonický názor: Dobrý den, tady Slín u telefonu. Halo.

Jan Pokorný: Máte slovo, máte slovo pane Slíne.

Telefonický názor: Ano, a já poslouchám tady tento váš pořad teďko nějak náhodou, většinou poslouchám odpoledne. Myslím, že by to nebylo na škodu jako dát to Radiofóra, ať to slyší trochu více aj lidí, protože myslím si, že odpoledne to rádio poslouchá více osob, ať to trošku slyšijou, jak se naši poslanci krásně stavějí ke zdraví hlavně našich dětí, jo, což je základ vlastně naší budoucnosti, jo.

Jan Pokorný: Děkuju za názor. Prosím předposlední telefonický ohlas. Dobrý den.

Telefonický názor: Dobrý den, tady Bárta. Já bych měl trošku jinej názor, protože jestli jste dobře sledovali jednání Parlamentu poprvé o této problematice, tak celý problém spočívá v tom, že naše děti úbývaj, množství dětí ubývá stejně jako u škol a tam, proč se to celý oddálilo, podle mýho názoru bylo to, že se říkalo, je potřeba celej ten systém vyrovnat tak, aby odpovídal tomu počtu dětí, který se roděj a který prostě budou do budoucna. To že to prostě nebylo ministerstvo dodneška schopný zpracovat, to množství, nebo přípravu, tu reformu, to už je jiná věc, jo. Ale oni se chovali v podstatě logicky, proč dát 5 milionů do nemocnice, do který nevím, jestli ji budu potřebovat. A ještě jednu věc, jak pan ředitel říkal, že brněnská nemocnice je malá. Já jsem slyšel na Radiožurnálu jasnou nabídku od brněnské nemocnice právě v tomto smyslu, že když se zrekonstruovala za těžký peníze a není absolutně využitá, že tam prostě mají já nevím kolik sálů prázdnejch a nemají na to je upotřebit, protože dětí je málo, to je jedna stránka věci, o který se vůbec nemluví. Děkuju, nashle.

Jan Pokorný: Děkuji za váš postřeh a poslední telefonický ohlas. Dobrý den.

Telefonický názor: Dobrý den. Já bych chtěl reagovat na ty lidi, co volali přede mnou. Prakticky se jedná o tohle, že peníze nejsou. Peníze jsou, akorát že je má třeba pan, jak se jmenuje, jak je měl v té krabici od bot, no a takových pánů tady je prostě víc. Všude, kde jsou i veřejný peníze, tak se rozkrádá a mělo by se to prostě nějak dát do pořádku, jo, protože prostě peníze jsou, akorát se rozkrádají, veřejný peníze, to je celý, co bych k tomu mohl říct. A nikdo za to není zodpovědný, třeba ví se, kdo co ukradl, ale ty lidi jsou nepostižitelný, jak jsou od určitý funkce politický, jako třeba pan Salzmann, on bral 300 tisíc měsíčně, protože jak řekl pan Klaus, má velkou zodpovědnost. Půl banky chybí a zodpovědnost je kde? Pan Salzmann se válí v nakradených milionech a my to máme přes Komerční ...

Jan Pokorný: Opravdu pan Salzmann není hostem dnešního pořadu, takže...

Telefonický názor: Já vím, že ne, já jenom říkám, kde se ztrácejí peníze.

Jan Pokorný: Rozumíme vašemu postřehu i tím, i tomu, kam tím směřujte. A to byl poslední telefonát do dnešního pořadu O kom se mluví.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: jap
Spustit audio

Více z pořadu