Milan Slezák: Jak by se měl Západ postavit k událostem v Libyi

Ale i tak mávne nad zprávami, že si Kaddáfího odstřelovači jako na střelnici vybírají cíle mezi civilisty a že stíhačky zabíjejí pokojné účastníky protestů, jen člověk se srdcem dávno okoralým.

Mělo by se to co nejrychleji utnout – a Západ, který se tak rád a tak snadno dojímá lidskými právy, by k tomu měl razantně přispět. Jenže jak? Toť z gruntu jiná otázka.

Francouzský prezident Sarkozy po Evropě chce, aby na Libyi uvalila sankce a přerušila s ní veškeré ekonomické styky. Dobrý nápad – a cennější tím více, že to byl právě Sarkozy, který pospíchal, aby s Kaddáfím po jeho vysvobození z mezinárodní izolace uzavřel co nejvíce lukrativních obchodů.

Včetně zakázky na výstavbu reaktoru, nad níž soudnější analytici vrtěli hlavou. Jenže – než budou takové sankce přijaty a než se stačí projevit, uplyne nějaký ten čas – a během té doby mohou v Libyi umírat další a další civilisté.

I Rada bezpečnosti OSN udělala, co mohla. Nejenže odsoudila násilnosti v Libyi, ale pojmenovala i viníka a dala mu na srozuměnou, že se jednou bude za zločiny proti lidskosti zodpovídat. Potíž je v tom, že Muammara Kaddáfího to nezastraší. Varování háže za hlavu, bojuje beze všech ohledů, na život a na smrt.

Invaze do Libye, byť zdůvodňovaná humanitárními ohledy, nepřipadá po zkušenostech z Iráku, Afghánistánu a Somálska v úvahu. Alespoň prozatím.

Co tedy zbývá? Něco, co měl Západ udělat už dávno. Vytipovat si tu část libyjské opozice, která si zaslouží pomoc a která se jednou neobrátí proti nám. Zní to jednoduše, ale podívejte se na Afghánistán. Tamní mudžáhidé bývali miláčkem Západu. Dnes jsou jeho postrachem.