Měl jsem strach, jak to může skončit, vzpomíná V. Mikuláš. Jako policista pomáhal 21. srpna 68 u Rozhlasu
Vladimír Mikuláš byl jako mladý policista přivezen k budově Československého rozhlasu 21. srpna 1968. Říká, že nepatří mezi ty statečné, protože kdyby ho tam nepřivezli, sám by tam asi nešel. Pamatuje si, že cítil strach a také si přál, aby to skončilo.
„Neměli jsme žádné pokyny a nikdo nevěděl, co se tam bude dít, tak nám ani pokyny dát nemohli. Lidé za námi chodili, co budeme dělat, protože ten policajt je pro ně taková záchrana, ale my jsme sami nevěděli. Pak to všechno začalo, a když nakonec začali i střílet, tak jsem si tím víc přál, aby to skončilo. Mnoho lidí tam statečně bojovalo proti tanku a kulometům,“ vzpomíná Vladimír Mikuláš.
Vysílání Rozhlasu pro mě tenkrát i teď hraje zásadní roli. Už půl roku nekupuju noviny, mám k tomu pádné důvody, jako spousta lidí. Tenkrát jsem byl na ubytovně nad Malostranským náměstím a asi půl roku jsem tam byl sám. Byl tam rozhlas po drátě, který jsem poslouchal, a to byl takový můj kamarád. Mluvilo se tam o procesech 50. let, o popravě Slánského, hovořilo se s příbuznými, a to ve mně zanechalo ohromný dojem. VLADIMÍR MIKULÁŠ
Když šel dnes do Českého rozhlasu na rozhovor, vstupoval vchodem v Římské ulici 13 a napadlo ho, že zřejmě tudy se dovnitř nakonec dostali vojáci, protože vchod z Vinohradské ulice byl uzavřen. I dnes myslí na mrtvé, které u Rozhlasu viděl, ale s odstupem času si říká, že nezemřeli marně, protože díky nim celý svět viděl, jak berou Rusové Čechoslovákům naději na svobodu.
On sám se v tehdejším Československém rozhlase snažil pomáhat raněným. V hale byla improvizovaná ošetřovna. Vladimír Mikuláš vzpomíná, že když člověk potřeboval na toaletu, musel překračovat raněné a mrtvé ležící na zemi. „Než přijeli Rusové, začali se scházet starší muži. Bylo vidět, že se znají. Pak přišli k nám a říkali: ‚Co budeme dělat? My jsme tady byli v pětačtyřicátém s panzerfausty, měli jsme barikádu a teď máme deštníky a vy máte taková plivátka (ukazovali na naše pistole). Jak to budeme bránit?‘ To ještě bylo úsměvné,“ vypráví Vladimír Mikuláš.
Zatýkání Olgy Hepnarové
Na zítřejší pietní akt u budovy Českého rozhlasu se nechystá, protože si takové situace nechce připomínat, protože to bylo moc smutné. „Na ty lidi, co tam leželi na zemi, jsem často myslel, jak mohli prožít krásný život. Ale jak už jsem řekl, nezemřeli marně, něco to tomu světu ukázalo. Proto sem nechodím,“ vysvětluje Vladimír Mikuláš.
Jako policista byl i u zatčení Olgy Hepnarové, která zabila v roce 1973 osm lidí na tramvajové zastávce, když do nich úmyslně najela nákladním autem. „Pracoval jsem hned za rohem, už mi končila pracovní doba a šel jsem domů. Už jsem byl převlečený, když se to stalo, tak jsem tam samozřejmě musel pomáhat. Dokonce jsem slečnu Hepnarovou dával kolegovi do auta. Nemluvila, působila na mě, jako když je mimo.“ Když se kolega vrátil a vyprávěl mu, že řekla, že to udělala schválně, Vladimír Mikuláš mu nevěřil.
Audio záznam celého rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
