Martin Dorazín

Co dělám v rozhlase:

V rozhlase jsem se šestiletou přestávkou v České televizi (1998–2004) od podzimu 1990, od roku 1991 na poloviční úvazek, pak na celý. Hektická devadesátá léta jsem strávil většinou na cestách po Balkáně a přilehlých oblastech. Rok 2000 jsem vítal na Rudém náměstí v Moskvě jako zpravodaj České televize. Pak jsem se usadil v úžasné postindustriální krajině v Dubí u Kladna, hned za ruinami slavné Poldovky.. Na konci roku 2004 jsem odjel do Varšavy, kde jsem téměř pět let působil jako zpravodaj. Po návratu jsem se vrátil ke svému oblíbenému Balkánu a několik pohnutých měsíců jsem (s přestávkami) strávil v Libyi. Od května 2013 je mým milým působištěm Moskva. Po dobu mé nepřítomnosti se tady hodně změnilo. Od srpna 2019 v Polsku.
 

Před rozhlasem:
Z rodného Valašska jsem zamířil na Východ a dostal jsem se až do Sankt Petěrburgu, který se tehdy jmenoval Leningrad. V roce 1990 jsem si koupil zpáteční jízdenku a z vlaku jsem vystoupil až na konečné – na pražském Hlavním nádraží. V jeho okolí mě silně zaujala funkcionalistická budova Československého rozhlasu, do které jsem vstoupil na pozvání redaktorky Olgy Jeřábkové. A už jsem zůstal.
 

Co mě baví:
V poslední době asi nejvíc staré filmy ze zlatého fondu světové kinematografie, zvláště francouzské, polské , sovětské a jugoslávské. Nevěřte, že se tam nenajdou perly. A hudba: od mládí poslouchám polský rock i polskou klasiku a teď se jsem se vrátil k ruskému rocku a klasice. S údivem zjišťuji, že zatímco nových ruských filmů je pohříchu málo, kvalitní hudby se stejně jako v Polsku urodilo hojně. Na rozdíl od Česka. A těch zajímavých knížek…
 

Co mě nejvíc dostane:
Nejvíc mě dokáže nazlobit moje vlastní nešikovnost nebo hloupost, nebo kombinace obého. To se pak nemám rád.