Lucie Výborná pilotovala letoun L-410. S Milošem Kvapilem se proletěla nad Himálajem

Málokdo by chtěl v pátek třináctého sedět v letadle. Pověrčivost sem, pověrčivost tam – ale nervy zkrátka pracují. Naštěstí ne u všech. „Piloti pověrčiví nejsou,“ usmívá se kapitán Miloš Kvapil. „Nemají čas přemýšlet nad ničím, co se netýká řízení letadla.“

Což je pro cestující určitě dobrá zpráva. Tím spíš, že pilotování letadla není žádná legrace. Na vlastní kůži se o tom přesvědčila i moderátorka Lucie Výborná. Ta si, přímo v pátek třináctého, zkusila pilotovat letous L-410 – prostřednictvím trenažéru v Czech Aviation Training centru.

Ano, prostřednictvím téhož trenažéru, na kterém se obvykle trénuje přímo palubní personál dopravních letadel. „Učí se tu normální postupy, jako je obsluha cestujících nebo rozdávání jídla a nápojů. A zejména se tu cvičí nouzové postupy: reakce na požár, postup při ztrátě přetlaku, otevírání nouzových dveří a podobně,“ popisuje Miloš Kvapil.

I palubní personál se občas bojí

Miloš Kvapil a Lucie Výborná při cvičném letu|foto: Tomáš Černý

Přímo v Czech Aviation Training centru ale už několik let probíhají i kurzy pro veřejnost. Jak Miloš Kvapil vysvětluje, pomáhají hlavně lidem, kteří se létání bojí, protože mají málo informací.

„Jsou dvě kategorie lidí: jedna kategorie se bojí létat, ta druhá se bojí přestat létat,“ směje se. „Instruktoři tu lidem vysvětlují, co se za letu může stát. Kurz je velmi užitečný hlavně pro lidi, kteří problematiku letu ve vzduchu neznají,“ dodává.

Mimochodem, za strach z létání se stydět nemusíte. Vždyť i palubní personál se prý občas bojí. „Jednou jsme třeba přistávali v Kuala Lumpur, bylo hodně špatné počasí. Pršelo tak, že jsem myslel, že motory nemůžou nechcípnout. Palubní personál se tenkrát opravdu bál,“ vzpomíná pilot. „Samotní piloti ale na strach nemají čas,“ zdůrazňuje.