Láska k motorkám je nakažlivá. V rodinné dílně zní zvuk harleyů celý den

To jeho otec, zasloužilý „harleyář“ Karel Havlíček, si svou cestu k vysněné motorce musel prošlapat sám. „Kamarád Franta z Prahy si prvního harleye pořídil v patnácti. Já až v sedmnácti,“ směje se Karel Havlíček v rozhovoru s Lucií Výbornou.

Vlastnit „motocykl z Ameriky“ před rokem 1989 – to přitom nebylo jen tak. Na vlastní kůži se o tom kdysi přesvědčil i samotný Karel Havlíček, který měl navíc na předním plexiskle své motorky nálepku připomínající americkou vlajku.

V rodinné dílně si zamilovali harleje|foto: Tomáš Černý

„Jsem venkovan, a když jsem se jednou ocitl na motorce v Praze, viděl jsem u chodníku policajta s civilistou. Zeptal jsem se na cestu, policista mi vcelku ochotně poradil… pak ale nastoupil onen civilista. Poměrně zle se ptal, proč mám na motorce americkou vlajku. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že vlajka má určitý poměr stran, počet pruhů a podobně, a tohle tedy rozhodně americká vlajka není, nakonec jsem ale byl rád, že jsem vůbec odjel,“ směje se.

… lepší než se učit v autoškole

Mirka a Viktor Havlíčkovi|foto: Tomáš Černý

A smát se tomu dnes může i jeho syn Viktor. Mimochodem, celý klan Havlíčkových je důkazem, že láska k silným strojům se zkrátka dědí. „Je to standardní,“ shrnuje Viktor Havlíček. „Nikdy jsem nebyl k řízení motorky nucený, stejně tak já bych svého syna, dnes sedmiletého, k tomu nenutil. Je ale pravda, že je bezpečnější sedět na motorce odmala – spíš než se pak učit jezdit v autoškole,“ je přesvědčený.

S tím, že je láska k motorkám nakažlivá, souhlasí i jeho maminka Mirka. „Já sama se vozím jako spolujezdec. Karel nejprve měl tendence, že se to naučím, já ale řekla ‚ne’,“ směje se. „Jezdím ale moc ráda, na motorce jsme spolu prožili spoustu nádherných chvil.“