Kupředu levá, nebo pravá? ptá se před volbami kardinál Dominik Duka

Tradiční boj mezi takzvanou levicí a pravicí vrcholí. Možná už vás leckdy napadla svatokrádežná myšlenka, že je to vlastně jedno – ať vládne levice, či pravice, stejně je ve svých snahách omezena možnostmi hospodářství, společnosti a vůbec globalizací.

Hovoříme-li o společenském spektru, můžeme levici a pravici rozlišit celkem zjednodušeně. Levice říká, že stát je víc než občan, společenství občanů slouží státu, který má moudře rozdělovat vybrané daně, pomáhat potřebným a vyrovnávat tak rozdíly mezi bohatšími a chudšími. Pravice tvrdí, že v popředí stojí občan, stát je jen jakýmsi služebníkem, koordinátorem a jeho funkce a vměšování se do záležitostí občanů by měly být co nejmenší.

Čtěte také

Dalo-li by se co vytknout levici, je to skutečnost, že za cenu sociálních jistot, toho, že se o občany postará, je může zbavovat zodpovědnosti. Na sociální jistoty je třeba zvyšovat daně, nebo vyvlastnit bohaté. Dál vede jen cesta na dluh.

Co pravice? Klade na občany zodpovědnost nejen za ně samé, ale i za společnost. Rysem života je určitá míra nejistoty. A tak se bude leckomu zdát, že je ta svoboda příliš draze zaplacená.

Myslíme-li, že ono spektrum se dá narýsovat na linku od extrémní pravice přes střed po krajní levici, asi se mýlíme. Jde spíše o ciferník než o linku. Extrémní pravice i extrémní levice jsou si přece až příliš podobné. Tak se může stát, že v horních dvou kvadrantech ciferníku jsou strany víceméně demokratické, v dolních spíše ty autoritativní, totalitní.

Čtěte také

Při rozhodování ve volbách tedy nelze dát na první dojem. Ne každý, kdo má v názvu slovo „demokratická“, je demokratický. Jestli se nám líbí „lídr“ té či oné strany, musíme počítat s tím, že k němu bude přibalena řada dalších, kteří nám půjdou na nervy.

Podle programů se lze také obtížně rozhodnout. Suďme alespoň, zda jsou úplné, srozumitelné a ukazují cesty ke splnění slibů. Přál bych vám i sobě, aby se nám podařilo vybrat dobře a stabilně.