Kreuziger před startem Tour: Cyklistika začíná být trochu jako formule 1, závod musíte brát den po dni

Romane, co lze čekat od letošní Tour z pohledu favoritů? Všude čtu o dvojici Jonas Vingegaard a Tadej Pogačar...

Než skočíme k favoritům, tak Tour je specifická v tom, že první dny jsou strašně stresující a může dojít ke spoustě pádů. Letos nestartujeme časovkou, takže nebude dané pořadí a o to víc to bude hektické. Vingegaard ukázal svoji sílu na Critérium du Dauphiné, kdežto Pogačar po pádu poměrně dlouho stál a nikdo neví, jaká situace bude. Je to velká neznámá, ale na druhou stranu pro profesionálního sportovce může být taková situace bonus, protože vypadl ze všeho stresu a Pogačar je neuvěřitelný talent. Bude to napínavé pro všechny a těžko říct, kdo bude pravý lídr závodu. Tím, že závod startuje z Baskicka poměrně náročnými etapami, pak máme na pátou šestou etapu Pyreneje, tak si myslím, že se ukáže, kdo a jak na tom je. Kdybych byl sportovním ředitelem Jumbo-Visma, snažil bych se co nejvíce najet v prvních deseti dnech, protože u Pogačara je velmi pravděpodobné, že se bude rozjíždět v tom třetím týdnu, kdežto u Vingegaarda hrozí, že mu budou síly docházet.

Jak je to v počátečních etapách s nervozitou a proč hrozí pády, ke kterým pak dochází?

Jde o to, že všichni jsou poměrně čerství, doufají, že mohou zajet co nejlepší výsledek. Týmy jsou kompletní, mají sílu a snaží se chránit své lídry. Je to jedna velká tlačenice a pak k pádům může dojít. V Baskicku můžeme očekávat spoustu diváků, kvalitní silnice se pak zúží a prostoru k pohybu v pelotonu není tolik a k pádům může dojít rychle.

Pogačar je jeden z největších favoritů, Primož Roglič vyhrál Giro. Jak je možné, že tak malá země, jako je Slovinsko, generuje takové množtví kvalitních cyklistů?

Mají skvělou škálu sportovců, protože Roglič byl skokan na lyžích a pak se rozhodl přejít na kolo a co dokázal za posledních pár let, tak je neuvěřitelné. Když to člověk porovná z Českem a Slovenskem, tak třeba Peter Sagan dokázal neuvěřitelné výsledky a jezdil na vysoké úrovni. Snad se mu ještě povede letošní Tour, protože to bude jeho poslední rok. Nevím, jestli je to tím, že mají návaznost mezi juniory do kategorie do 23 let, kdy s nimi pracují a kluci lépe zvládnou ten přechod. Těžko se to vysvětluje, ale není to dané tím, že velké země produkují slavné cyklisty. Když se podíváme do Skandinávie, tak tam vznikl tým Uno X, který dal dohromady skvělý tým, dávají šanci závodníkům s tím, že mají základnu od juniorů. Jsou schopni s nimi pracovat od začátku a mají tu návaznost, aby se posouvali dál. U nás v Česku jsme udělali naši akademii, která funguje skvěle, je schopná objíždět Světový pohár, ale pak máme v Čechách týmy dva, kam se mohou kluci dostat. Pár kluků teď odešlo do zahraničí a během tří až čtyř let uvidíme, že se to rozroste i u nás, protože kluci, co teď přešli do DSM, Ineos nebo jiné, tak mají našlápnuto, aby se ukázali. Ve Slovinsku se to sešlo, že za posledních pár let měli Rogliče a Pogačar je takový klučina, co se tím baví. Je skvělé ho pozorovat, že to nebere jako práci, ale dělá svůj koníček a tím se živí. U nás je spousta kluků, co se to snaží dělat profesionálně v juniorských letech, ale když mají udělat poslední krok k tomu, aby byli schopni přejít a udržet nápor ve Wolrd Tour, tak to nezvládnou.

Čtěte také

Ti mladí mě strašně baví, říká bývalý cyklista František Raboň o závodnících na Tour. Vzpomínal i na Cavendishe

Mezi kterými týmy bude letos probíhat největší boj? A kdo je jasnou jedničkou?

Na Tour jsou dva tři lídři, o kterých se ví a očekává se boj o žlutý dres v Paříži. Letos se bude velký tlak vyvíjet na tým Jumbo-Visma s Vingegaardem, Pogačar s týmem UAE bude takový žolík, ale mají velice silný tým, protože ho loni posílili, aby měl Pogačar podporu. Bude to o těchto dvou týmech, ale těch týmů je dalších 20 a každý chce být na pódiu. Tím, jak je Tour poskládaná, tak nabízí spoustu možností, kdy i ne úplně nejsilnější člověk může skočit do celkového pořadí. Bude ale záležet na tom, jak si budou lidi schopní rozvrhnout síly, aby vydrželi až do konce, protože Tour bude napínavá od prvního dne, až do 20. etapy.

Jak je na tom tým Bahrain Victorious, jehož jsi sportovním ředitelem?

Myslím, že dobře. Určitě stojí za zmínku, že nás velmi zasáhla ztráta Gina Madera, která není dva týdny před tak velkým závodem ideální. Tým je už doufám v definitivní podobě, protože kluci si musí udělat antigenní testy, abychom mohli vstoupit do naší bubliny na Tour, která bude čítat nějakých 30 až 35 lidí. Podpora závodníků je velká, snažíme se dělat maximum, aby měli vše nachystané. Máme Mikela Landu, není tam moc časovek, takže ten by mohl bojovat o pódium anebo o nejlepší pětku. Máme dalšího Baska Pella Bilbaa, který by mohl v prvních dvou etapách nebo v Pyrenejích, když se vše sejde, snít i o žlutém dresu. Tour je tak specifická, že člověk může mít plány, aby kluci věděli, co očekáváme, ale člověk to musí brát den po dni, jak se věci sejdou a v jakém budou rozpoložení. Pády, horko, sportovec není robot a může se stát cokoliv.

Jaká je tvá role sportovního ředitele, co se týče rozsahu a pravomocí? Kolik času v roce věnuješ týmu a co vše máš na starosti?

Mimo domov jsem nějakých 130 dní, ale i přípravy doma zaberou dost času. Nedá se to říct, kolik času to zabere, protože jsme 24/7 celý rok a ti kluci to vědí, takže telefon máme neustále nažhavený, když potřebují cokoliv vědět. Závod už je třešničkou na dortu, když máme už vše nachystané a už jen se závodníky řešíme denní problémy. Na přípravu na Tour jsme byli letos tři – já, Xavier Florencio a Gorazd Štangelj plus spousta dalšího personálu. My tři řešíme hotely už od března, co nám nabízel organizátor, abychom si našli lepší hotel, který není tak daleko na start, transfery byly příjemnější, aby jezdci nespali ve výšce, aby to logisticky zapadalo. Máme svoji kuchyň, aby nejedli v prostředí v hotelu s ostatními, aby se pak kamion s tou kuchyní dostane do cíle další etapy, protože občas je zavřená trať... člověk musí přemýšlet o spoustě věcí a na tom závodě je to už pak takové, že člověk řeší jen denní problémy.

A taktika, na koho se pojede, to se rozhoduje v tomto malém týmu?

Ti tři lidi, co jsem zmiňoval předtím, tak si rozdělí úkoly. Na Tour by měl být sportovní ředitel Gorazd Štangelj, který by měl být i na rádiu s klukama. Já bych s ním měl být v prvním autě a budu řídit a starat se o personál. Rozhodnutí k taktice, to se sejdeme každý večer po tom, co projdeme pokoje, víme, jak na tom kluci jsou na té bázi pak můžeme stavět na další dny. S lídry se bavíme vždycky i dlouhodobě, abychom věděli, že je potřeba pár dní pošetřit a pak si vybrat tu etapu, kde můžeme s týmem udělat nějaký rozdíl.

Romane, byl jsi čtyřikrát v elitní desítce na Tour, nejlépe na 5. místě. Na kterou ze svých účastí vzpomínáš na tu, co se ti povedla nejlépe?

Asi ta s tím 5. místem, tam se sešel skvělý tým. Byli jsme pod vedením Bjarna Riise, od kterého jsem se hodně naučil a mohu to využívat dodnes. Byl to ten pravý lídr, který dokázal sladit všechna ta ega dohromady a na Tour jsme měli skvělý tým. Sešlo se to tehdy skvěle. Vzpomínám ale rád i na svoji první Tour, kde jsem nebyl v desítce, protože tam byl člověk mladší, nepřemýšlel o tom tolik a nebyl na něj vyvíjený takový tlak. Všechno šlo automaticky. V tom roce 2008, kdy jsem tam přijel po vyhraném závodě Okolo Švýcarska, tak jsem věděl, že už mám skoro splněnou sezonu a vše, co přijde, bude bonus. Mohl jsem si Tour i vyloženě užít a tím, že byla první, tak jsem tolik nevěděl, co mě čeká. Až po Tour jsem pochopil, že třeba i Giro je náročnější, ale tlak, který je vyvíjený na Tour, ať už to jsou média, fanoušci, vedro, špatné hotely, tak ta regenerace bývá horší a to dělá Tour tak slavnou. Každý výsledek z Tour si člověk pamatuje, ale když budete pátý na Giru, tak na to lidé zapomenou.

Čtěte také

Doma by se mnou bylo k nevydržení. Na novou roli sportovního ředitele se těším, popisuje Kreuziger

Lidé si hodně pamatují tvoji pozici, když si pracoval pro Alberta Contadora, a někdy si na něj dokonce v etapách čekal. Nebyla někdy šance, aby ses ty stal tím závodníkem, na kterého ostatní pojedou?

Když jsem v roce 2013 podepsal s týmem Saxo-Tinkoff, tak jsem věděl, že bych měl být na Tour k ruce Albertu Contadorovi na Tour. Ten cyklistický svět je opravu malý, možná jsem mohl ten rok skončit na Tour třetí, ale na kdyby se nehraje, a hlavně by se se mnou táhlo to, že jsem tam lídra nechal a cyklistice bych dnes třeba nebyl. Měli jsme ten tým sladěný, věděli, že jedeme na Alberta a vůbec jsem nepřemýšlel, že bych ho tam měl nechat. Měl jsem daný poměrně hezký závodní program, kde jsem mohl jet na výsledek, ať už to byly Ardeny, Kolem Švýcarska, nebo jiné závody, ale Tour byla opravdu k jednomu člověku. V dnešní době spousta týmů nemá jistotu v jednoho lídra a hraje to na dvě tři karty. Já si pořád myslím, že pokud je s tím tým sladěný a kluci s tím počítají, tak to může fungovat, ale když má člověk lídra jednoho, tak to funguje lépe.

Během závodu ale lítají i emoce. Nebyly tam okamžiky, kdy jsi třeba měl na to jet s čelem a musel jsi čekat na lídra týmu? Nehraje u závodníka roli pak taky ta emoční část?

Samozřejmě může, ale já byl vždy takový, že jsem byl poměrně loajální ke svým lídrům a věděl, co od nich mohu čekat. Když jsme měli během Tour vedení, ať už to byl Bjarne Riis, nebo jiní sportovní ředitelé, dávali nám takový klid z auta, že ani nemuseli nic říkat a člověku to přišlo automatické a tím, že jsme věděli, pro koho tam jsme a jak máme závod nastavený, tak člověk ani nepřemýšlel, že by jel sám na sebe.

Byl nějaký z kopců na Tour, třeba na Tourmalet, Galibier a tak dále, pro tebe strašákem, nebo jsi měl nějaký naopak rád?

Měl jsem vždycky radši Alpy než Pyreneje. Ten Tourmalet byl takový strašák, věděl jsem, že to je strašně dlouhý kopec, je poměrně do vysoké nadmořské výšky, nekonečný, otevřený na sluníčku, takže v totálním vedru... Pyreneje jsem úplně nemusel. Když jsem začínali Pyrenejemi, tak jsem už předpokládal, že tam něco ztratím, ale že v Alpách, když přijdou v létě bouřky, budu třeba moct něco najet.

Mám s tebou spojená některá místa, která měla dopad na tvoji kariéru. Vyhrál jsi jednu etapu na Giru do Pampeaga. Jak na tohle vítězství vzpomínáš?

Jak začít... Moje jediné vítězství v Grand Tour, jedna etapa, co se mi za těch 16 let povedla. Určitě skvělé vzpomínky, ale na druhou stranu to bylo dva tři dny potom, co jsem na Gavii bouchnul a ztratil jsem šanci na celkové pořadí. Byla to taková malá záplata v ten okamžik, protože člověk chtěl být vysoko v celkovém pořadí a to se nepovedlo, protože jsem se přes Passo Giau úplně uvařil. S odstupem času na to člověk vzpomíná hrozně rád, protože alespoň jednu etapu z Grand Tour mít je skvělé a člověk na to vzpomíná. V Itálii jsou skvělí, protože tam mají všechny vítěze, kteří na Pampeagu vyhráli, a je tam nějaká deska se jmény, která tam zůstane. Když tam člověk pojede v pozdějším věku, tak se mu vybaví ty vzpomínky. Navíc ta etapa byla poměrně těžká, Pampeago jsme jeli dvakrát, nechali nás jet přes sjezdovku, pak úzkým sjezdem a pak jsme se znovu vraceli na Pampeago. Měl jsem šanci, abych bojoval o etapové vítězství.

Vaše rodina má velmi blízko k Šumavě a ty jsi velmi dobrý na běžkách. Kolik času jsi během závodní kariéry mohl věnovat jiným sportům?

Sezona se hrozně změnila a teď je to pro ty kluky složité, protože začínají v Austrálii, tam se odlítá třeba 3. ledna, občas těsně po Vánocích, a končí na konci října. Času na odpočinek a dělání jiných sportů je málo. U mě to bylo tak, že v Liquigasu nechtěli, abychom hráli hokej, jezdili na lyžích, ale brali v potaz to, že jsme na lyžích vyrůstali a je to skvělý doplněk. I teď ty týmy se snaží tlačit ty kluky, aby nejezdili jen na kole, ale dělali i jiné sporty, protože to má benefity než být zavření v posilovně. Běžky byly skvělý doplněk a strašně mě to bavilo.

Tys vždycky dvakrát objel Šumavu, abys najel ty správné hodiny, že?

Je pravda, že jsem na běžkách strávil hodně času. Než jsem se dostal k profesionálům, tak jsem závodil za lyžařských sportů ve Vimperku a využívali mě na závody. Bylo to skvělé i jako průprava k cyklistice, běžky jsou strašná dřina a je to jeden z nejtvrdších sportů, který není ani jako cyklistika doceněný. V cyklistice se se lídři jsou schopni trochu zabezpečit, ale na lyžích je to opravdu o dřině a o individuálních partnerech.

Tvůj částečný domov je i Lago di Garda, tam jsi taky hodně času trávil tréninkem...

Garda je skvělá v tom, že není daleko. V Plzni naložíte auto a za šest hodin jste dole a je to úplně jiný svět. Hlavně na jaře a podzimy taky jsou skvělé, když už tady začíná být pochmurno, tak tam je podzim o měsíc a půl prodloužený a užijete si to bez provozu. Člověk si řekne Garda, že tam nejsou kopce, ale když vyjede nad Veronu do Valpolicelly, tak tam jsou dvacetikilometrové kopce, vyjede se do výšek kolem 1500 metrů a jen se rozhodnete, jestli tam chcete vyjet během 10 nebo během 30 kilometrů, a zvolíte si sklon stoupání. Gardu ještě využíváme, ale tím, že holky už chodí do školky a do školy, tak je čas trochu limitovaný a musíme respektovat to, aby byly občas ve škole.

Tebe k cyklistice přivedl táta – juniorský mistr světa v cyklokrosu. Byla u tebe jiná cesta než sednout na kolo?

Začínal jsem s fotbalem a hokejem. Viděl jsem ale, že kluci byli s balonem techničtější, hokej mě baví dodnes, tak jsem ale viděl, že nikdy nebudu tak mohutný, abych s nimi mohl soupeřit. Pak jsem dostal kolo, někdy kolem 10. roku a nebylo to tak, že by mě do toho někdo tlačil. Jak víš, běžky nebo kolo nejdou dělat, pokud tě to nebaví a nemáš proto ten zápal. Někoho posadit na kolo, když se mu nechce, tak se na to rychle vykašle. Mě to bavilo a pořád baví, ale i po těch dvou letech, co jsem skončil, je to mnohem větší dřina. Na kole vyjedu, když je hezky, ale ta dřina je ohromná. Je neuvěřitelné, že za ty roky, co mělo tělo natrénováno, tak jak rychle z toho vypadne.

Když sedíš na Tour v autě za pelotonem, máš pak čas zrelaxovat nějakým pohybem po etapě?

Po těch etapách to bývá náročné, bývá nějaká transfer, pak musíte obejít závodníky, abycom věděli, jak na tom jsou, ale i personál, protože je to taková pyramida, kdy musíme obejít všechny a nezačalo se to rozsypávat zespoda. Musíme se ujistit, že je vše pořádku a večer je to složité. Snažíme se dokopat ráno, že si přivstaneme a jdeme se na 40 minut proběhnout, aby se člověk alespoň trochu hýbal.

Kolik kilometrů jsi na kole ročně najezdil v době kariéry a kolik najedeš dnes?

Když jsem závodil, míval jsem 30 až 35 tisíc kilometrů a loni jsem měl cíl, že bych chtěl najet 10 a skončil jsem na 3 tisících. Je to velká bída, ale snažím se to doplňovat tím během. Na kolo když člověk sedne, tak chce jet aspoň na tři hodiny. Rodina, neřekl bych, že trpěla, ale býval jsem často pryč, tak se to snažím holkám vracet. Mají záliby, tenis, koně, odpoledne se věnuji jim a dopoledne pracuji. Běh je skvělý na to, že člověk zvládne během hodiny vše, aby se uspokojil, vyplavil nějaké endorfiny a držel se trochu ve formě.

Po konci kariéry jsi moc neodpočíval a vrhnul ses do různých aktivit, které jsi rozjel už jako závodník. Pomáhal jsi manželce Míše s organizací mistrovství republiky v Plzni, věnuješ se projektu Dám respekt, děláš akce pro hobby cyklisty... Jsi typem člověka, který potřebuje pořád něco dělat?

Doma bych dlouho nevydržel. Důvod, proč jsem se rozhodl dělat sportovního ředitele, je to, že pořád můžu mít nachystaný kufr a být připravený vyrazit. Po 16 letech, kdy jsem býval 200 až 240 dní mimo domov, tak zůstat kompletně doma bych asi nedal, proto pořád kufr a to cestování potřebuji a být ve skupině lidí, byla to správná volba. Projekt Dám respekt vznikl, když srazili kamaráda v Itálii, tak začaly vznikat nějaké iniciativy k bezpečnosti na silnici, protože i v Čechách už to bylo zapotřebí. Hlavně během covidu, kdy stoupl počet cyklistů a i auta stoupají, ale silnice jsou pořád stejné a musíme se na ně vejít, tak je to o tom respektu. Nechceme kárat lidi, protože většina lidí stráví čas za volantem a pak sedne i na to kolo a je zbytečné se vychovávat. Řidiči jsou vždycky víc chránění a cyklisti se musí na silnicích trochu ukáznit a šijeme do obou řad. Myslím, že to dává smysl a máme na to pozitivní odezvu. Když se člověk podívá na čísla, tak si řeknete, že to nefunguje, ale ta iniciativa je perspektivní a musí pokračovat, aby nevznikla džungle na silnici. Tým, který má moje jméno Roman Kreuziger Cycling Academy, tak o to se stará Petr Kubias, to jde trochu mimo mě, ale občas jsem do toho zatažen. To mistrovství republiky, tak Míša, že je taky taková akční a je velice schopná, tak to byla její akce a já s tím neměl nic společného, kromě toho, že jsem se snažil dokopat některé cyklisty, aby dorazili a vypadalo to hezky. Byl to Míšin projekt, který si vedla sama.

Kde se dá najít hranice toho, jak na kole eliminovat nebezpečí?

Důležité je, jak se ten cyklista chová, že nemusí dělat zbytečné věci, jako je předjíždění kolem na semaforu, když ho ta auta musí pak zase předjíždět. Pár doplňků, jako je světýlko, viditelné dresy s reflexními prvky a jednoznačně, i když vím, že není od 18 let v Česku povinná, ale myslím, že vidíme spoustu lidí bez helem a to je zásadní. Když jdeme do statistik, co máme ve spolupráci s BESIP, tak velké procento lidí nehod jsou lidi, babičky a dědečkové nebo hospodští cyklisté, co jedou zpátky po pivu a nemají helmu a nejsou osvětlení. To je důležité rozdělit na ty hobby cyklisty co jezdí, mají helmu a jsou zodpovědní a pak ti vesničtí cyklisté, co používají kolo jako doplněk a myslí si, že když pojedou večer neosvětlení, bez helmy a pěti pivech, tak se jim nemůže nic stát.

Sám jsi jako závodník jezdil největší závody světa. Jak dokáže závodník v nebezpečných sjezdech určit tu hranici, za kterou nepůjde?

Je zapotřebí si uvědomit, že stabilita kol se za poslední roky strašně zlepšila, ať už jsou to pevné osy v kolech, diskové brzdy, bezdušové gumy. Dříve se jezdily galusky, které měly v průměru 19 milimetrů, dneska většina kluků závodí na gumách, co mají 28 milimetrů, takže ten grip je mnohem rychlejší a závodníci se cítí bezpečněji. Cyklistika začíná být trochu formule 1, kola a materiály se vyvíjejí. Dříve měli cyklisté dresy, co na nich vlály a nebylo to vůbec aerodynamické, dneska mají závodníci aerohelmy, oblečení a kolo, aby bylo v nejrychlejší výbavě, a proto se zvyšují průměry a jezdí se etapy o tolik rychleji. Závodník jako takový o tom riziku nikdy nepřemýšlí. Je pravda, že se jednou za x let stane nějaká tragédie, ale to musí závodník hned vypustit z hlavy, jinak by měl v těch sjezdech takový oříšek v hlavě. Přemýšlet o tom je mnohonásobně horší, než když je koncentrovaný a přemýšlí o sjezdu jako takovém.

Jakou cestou jste se vydali v rámci vaší rodiny u vašich dětí?

My bychom s Míšou rádi viděli holky na tenise, ale ta menší miluje gymnastiku a to je skvělý sport pro průpravu do dalších let. Viktorka se zamilovala do koní, i když jí jde skvěle tenis, tak se jí snažíme víc tlačit do toho tenisu, ale ona nám dává jasně najevo, že zatím vedou ty koně. Tak uvidíme.