Amerika byla obrovská životní zkušenost, říká Smola. Lásku k baseballu v něm probudila i rukavice od dědy

Filipe, vraťme se k World Baseball Classics v Japonsku. Jak složitá byla cesta na tento turnaj?

Cesta byla poměrně složitá. Abychom se mohli účastnit, museli jsme podstoupit kvalifikaci v listopadu minulého roku v Regensburgu a hrála se na dvě prohry. Když tým dvakrát prohraje, v turnaji končí a už se nemůže kvalifikovat. První zápas jsme hráli se Španělskem, od kterého jsme dostali dost bodů a prohráli. Věděli jsme, že už si nemůžeme další prohru dovolit. Následně jsme porazili Francii a Německo a pak odvetu znovu se Španělskem, které jsme po krásném zápase porazili 3:1 a nominovali se na World Baseball Classic.

Co všechno jste na turnaji v Japonsku zažili?

Organizace tam byla na úplně jiné úrovni. Dopředu se řešili letenky, organizace, soupiska a když jsme do Japonska přijeli, tak byl servis úplně jiný, než na jaký jsme zvyklí. Měli jsme se v podstatě jako hráči profesionálové v Americe a myšlenka, že budeme hrát na stadionu pro 43 tisíc lidí, to bylo něco neuvěřitelného.

Před kolika diváky jste byli do té doby zvyklí hrát?

Já osobně jsem hrál na stadionu pro 16 tisíc lidí, to bylo na mistrovství světa do 23 let na Taiwanu. Tenhle skok na stadion pro 43 tisíc diváků byl neskutečný a je tam specifikum, že je to stadion zastřešený. Když se naplní japonskými fanoušky, tak je kulisa neuvěřitelná.

Cítili jste respekt ke jménům, které jste znali jen z televize? Jak jste k turnaji přistupovali?

Před turnajem jsme byli outsideři, různí analytici říkali, že jsme v rankingu předposlední. Věděli jsme, že nemáme co ztratit. Hrát proti hráčům, na které jsme zvyklí koukat jen v televizi, bylo něco neuvěřitelného, ale nastavili jsme si to tak, že na ten turnaj jdeme s tím, že i my, Češi, jsme schopni s nimi hrát a na pár dní z nich nebudeme dělat modly a půjdeme na hřiště jako rovnocenní soupeři.

Svými výkony jste si zajistili účast na dalším turnaji za tři roky, takže už nebudete muset hrát kvalifikace?

Přesně tak. Skupina byla pětičlenná a tím, že jsme skončili na 4. místě, porazili Čínu a dostali ji pod sebe, tak jsme se automaticky kvalifikovali na další edici tohoto turnaje v roce 2026.

Čtěte také

Baseballista Jakub Sládek: Postup na další World Baseball Classic je pro kluky famózní úspěch

Jaké to je zkoncentrovat se na vlastní výkon, ale i vidět týmy, které pro vás byly do té doby nedosažitelným cílem?

Mě utkvěla v hlavě vzpomínka, když jsme přijeli na hřiště před zápasem s Japonskem. Vstoupili jsme na hřiště, kde se Japonci teprve připravovali a už tam bylo 25 tisíc lidí a koukali na svoji hvězdu Shoheie Ohtaniho, jednoho z nejlepších hráčů v Major League Baseball. Já jsem si vytáhl telefon a začal jsem si ho natáčet. Pak byly v televizi spoty, kdy si japonští komentátoři dělali trochu legraci, že jsem si ho natáčel. Já byl v ten moment úplně stejný, jako ti fanoušci na tribunách. Když pak ale začal zápas, tak se to nastavení mysli změnilo a už jsme je brali jako soupeře.

Českou republiku čeká na začátku podzimu v Praze, Brně, Blansku a Třebíči hrát ve čtyřech skupinách mistrovství Evropy. Vy jste ve skupině se Španělskem, Rakouskem a Řeckem. Tušíš, jak je složitá organizace takového turnaje a co je důvodem toho rozložení míst?

Asi si to dokážu představit, protože je to neuvěřitelně složité. Organizace trvá minimálně rok. Jsou tam různé mítinky s představiteli měst, krajů, získávají se podpory. Jen získat dobrovolníky, aby pak dali akci dohromady je strašně složitá věc, ale myslím, že Česká baseballová asociace odvádí výbornou práci a přípravy jdou dobrým směrem. Důvod, proč se hraje na tolika místech je, aby se každá skupina hrála jinde a mohli jsme divákům po celé republice ukázat tu nejvyšší úroveň baseballu, jaká v Evropě je.

Kde bude finále?

Finálová skupina se bude hrát v Brně.

Jak složité bude postoupit přes týmy, které máte ve skupině?

Složité to bude docela dost. Dostali jsme do skupiny Řecko, které bude černý kůň. Není to typický baseballový národ, ale díky pravidlům evropského baseballu si mohou vzít i Američany, kteří získali řecký pas. Španělé budou taky velice silní a nesmíme podcenit ani Rakousko.

Mají vám Španělé co vracet?

To určitě. My jsme s nimi hráli minulý rok myslím pět zápasů, všechny jsme prohráli a nejdůležitější zápas, ve kterém šlo o postup na WBC jsme dokázali vyhrát. Od té doby s námi trochu přerušili kontakt a nechtějí s námi vůbec hrát. Během pražského baseballového týdne byli taky pozvaní, ale pozvánku odmítli a myslím si, že do nás půjdou na mistrovství Evropy naplno a budou nám to chtít vrátit.

Jsme připraveni na evropskou úroveň co se týče stadionů?

Určitě, stadion, na kterém budeme hrát naši základní část v Ostravě je na vysoké úrovni. Hrají se tam různé evropské poháry, stadion je po stránce kvality i organizace připravený. Finálová skupina, co bude v Brně, tak je stadion taky připravený.

Kde jsou u nás v republice nejlepší baseballoví fanoušci?

Myslím, že v Ostravě, protože tam fanoušci tomu sportu opravdu rozumí. Většinou tam přijdou ve velkém množství a vždy tam vytvoří úžasnou kulisu.

Pracuješ v poradenské firmě, kde jsou na tebe určitě kladeny vysoké nároky. Jak vypadá tvůj všední den?

Den je samozřejmě náročný, protože se snažím být na hřišti každý den. Vstávám brzy ráno, pak jedu do práce, odvedu práci, co musím. Někdy je to náročnější, pak rovnou na hřiště, tam máme třikrát týdně trénink, po tréninku posilovna a pak domů rovnou do postele. Na nic jiného čas nemám. Je to samozřejmě náročné, ale jak práce, tak baseball mě naplňují, takže si to užívám.

Jak balancuješ únavu fyzickou a psychickou? Není někdy té únavy až moc?

Je to pravda. Stres, co se akumuluje v práci, tak můžu vybít na hřišti. V tomhle mi hrozně pomáhá kolektiv v práci i na hřišti. Po fyzické stránce je to někdy složité a je důležité si uvědomit, kde je ta hranice a když na těle cítí, že je toho moc, tak si nebát říct o volno. Třeba i říct trenérovi, promiň, tenhle víkend budu hrát jen jeden zápas, potřebuji si odpočinout.

Předpokládám, že v práci asi nemůžeš říct, že jsi unavený z tréninku?

To úplně nejde, jsme lidi a v práci tomu rozumí, že mám náročný program...

Vědí vůbec kolegové v práci, jakého úspěchu jste dosáhli?

Ví to, rozumí tomu. Když jsme přiletěli z Japonska, uspořádali mi v kanceláři krásné přivítání, byli tam všichni partneři a strašně nám gratulovali, jaký jsme předvedli výkon v Japonsku.

Mohl bys být výrazně lepší, kdybys měl podmínky jako mají vaši největší soupeři?

Je to obrovský rozdíl. Když jsme hrál v Americe a soustředil se jen na sport, tak výkony byly mnohem kvalitnější. Bavili jsme se o tom s Martinem Červenkou, oba máme náročné práce a není tolik času na trénink, že je to složité skloubit práci se sportem. Vášeň našeho českého týmu k baseballu je tak obrovská, že děláme vše proto, abychom v práci pracovali efektivně, mohli skončit dřív a pak se už všichni těšíme na hřiště, kde předvádíme dobré výkony. Naší celou přípravu směřujeme k zářijovému mistrovství Evropy.

Jak jsou na tom tvoji týmoví kolegové, taky pracují ve firmách?

Všichni z našeho týmu pracují v normálních povoláních. Náš lodivod Pavel Chadim je neurolog, Arnošt Dubový je učitel na střední škole, Martin Šnajdr je hasič. Máme různorodé práce a každý to má s časem trochu jinak.

Rukavice od dědy

Tvůj dědeček kdysi dostal od amerických vojáků, kteří osvobozovali Československo, baseballovou rukavici, která se u vás v rodině dědí. Jak to bylo

Je to tak, ale původně jsem si myslel, že ji dostal děda, ale ten se narodil až po 2. světové válce, takže jsem zjistil, že ji dostal dědův strejda. Ten ji pak dal dědovi, děda ji dal tátovi a ten ji dal mě. Je to stará baseballová rukavice z roku 1940. Když američtí vojáci osvobozovali západní část Československa, tak si sebou brali rukavice a míče, aby si ve volnu mohli hrát baseball. Je to hezká relikvie, mám ji doma vystavenou, ukazuje to krásu baseballu, jak je to starý sport a jak to spojuje různé národy a skupiny lidí dohromady.

Oni si tedy ve volném čase prostě házeli...

Přesně tak a dokonce se říká, nevím, jestli je to pravda, že Američané designovali váhu granátu jako baseballový míček, protože správný americký kluk musí umět házet baseballovým míčkem.

Ty jsi v Americe nějakou dobu žil a studoval. Je to skutečně tak, že si tam děti hází baseballovými míčky?

Je to tak. V Americe skoro na každém rohu jsou baseballové hřiště pro děti a od útlého věku se ho učí hrát.

Tobě je 25 let. Jaké byly podmínky v Česku, když jsi v baseballu začínal?

Já jsem se k tomu dostal přes tátu, který baseball a softball taky hrál a trénoval mě. Neřekl bych, že mě k tomu nějak nutil, dělal jsem i jiné sporty, jako tenis a fotbal, ale vždycky jsem se vrátil k baseballu, protože zážitky a týmovost vždy předčili ostatní sporty. Podmínky se nedají srovnat s tím, co máme teď, šlo to hrozně nahoru. Je to práce nejen hráčů, ale i asociace a ochoty různých entit, které nás finančně sponzorují, protože bez nich by to nešlo.

Měli jsme u nás v té době trenéry, kteří tomu rozuměli a dokázali vychovávat kvalitní hráče?

Já jsem měl jednoho trenéra v mládežnických kategoriích Petra Aubrechta, který byl zvolen i do Síně slávy baseballové asociace. Ten mi dal strašně moc nejen do života, ale i do baseballového světa. Pak bych rád zmínil Mikea Griffina, což je Kanaďan, který pomáhal u národního týmu 8 let. Ten mindset, který on dal českému národnímu týmu, když jsme vždy byli za outsidery, tak do nás vštěpil to, že máme na to hrát s tou elitou světa. Když do toho dáme všechno, máme na to hrát s kýmkoliv a to byl velký posun v českém baseballu.

Tys hrál v Americe za univerzitní tým. Jak složité je se tam dostat a jak velká příležitost to pro mladého člověka, co chce baseball hrát, je?

Je to velice složité obvzlášť pro evropské hráče, protože tu baseball není úplně rozšířený. Američtí trenéři nevědí a dokonce ani nechápou, že se tu nějaký baseball hraje. Ten proces je složitý nejen kvůli vízu, ale vůbec aby si trenéři hráčů všimli. Pro mě to byla obrovská životní zkušenost, protože jsem se v 19 letech vypadl z domu, vše jsem si zařizoval na vlastní triko. Naučil jsem se výborně vařit, naučil jsem se prát, starat se sám o sebe...

Co znamená výborně vařit?

Že si alespoň něco uvařím, ale výborně a chutná mi to. Samozřejmě baseball je tam něco úplně jiného, než tady v Česku. Tam se tomu člověk může věnovat naplno šest, sedm hodin denně na hřišti a na výsledcích a posouvání je to strašně poznat.

Kdo se může baseballem živit?

V Evropě asi úplně ne, možnosti jsou v Severní Americe, latinské Americe, Japonsku, Austrálii. Hráči musí hrát na velice dobré úrovni. Můj spoluhráč z reprezentace Martin Červenka hrál 10 let v Americe v jedné z nevyšších lig a byl krůček od toho, aby hrál v MLB. Nebylo to o tom, že by na to neměl, ale bylo to spíš administrativní rozhodnutí, že bohužel do nejvyššího týmu nešel, ale byl tomu strašně blízko.

Jaká je šance pro Evropana se do takových lig dostat?

Je to složité, protože američtí skauti neberou evropské ligy na stejné úrovni, jako americké. Nedokážou si říct, že když hraje dobře v Evropě, tak že by hrál dobře i v Americe. Jsou vůči evropským hráčům skeptičtí, ale talentovaní hráči a v Česku jich je dost, mohou tu šanci dostat. To, co jsme dokázali předvést v Japonsku, otevřelo mladým hráčům dveře. Najednou jsme se dostali na celosvětovou mapu a různí skauti si už říkají, jo, ti kluci v Česku dokážou hrát baseball na vysoké úrovni.

Pravidla baseballu

Základ baseballu je v kvalitním odpalu, nadhozu, jak kdo běhá. Co rozhoduje nejvíce?

Je to navenek hrozně složitý sport. Pointa je, že dva týmy nastoupí proti sobě, na začátku je jeden tým v obraně a druhý na pálce. Obrana se skládá z hráčů, co hrají v poli, mají rukavice a nadhazovače, který nadhazuje proti druhému týmu. Naopak, ti pálkaři se snaží míček trefit, aby polaři míček nezahráli. Jsou tam různé možnosti, jak zahrát outy a po třech outech se role mění - pálkaři jdou do pole a polaři na pálku.

Kdo vás na hřišti během zápasu organizuje?

Každý hráč má danou roli a obzvlášť v národním týmu každý ví, která je ta jeho role. Je důležité mít dobrého trenéra, který dokáže najít ty nejlepší vlastnosti v těch hráčích a využít je ve prospěch celého týmu.

Kdo je vaším trenérem?

Pavel Chadim.

A posloucháte? Není jednoduché uřídit partu dospělých chlapů...

Snažíme se. Není to jednoduché, jako hráči máme ego, to musí mít každý hráč, který chce něčeho dosáhnout. Pavel Chadim to dobře koriguje, vybral si skvělý realizační tým a i ostatní trenéři ví, co mají dělat, aby z hráčů dostali to nejlepší.

Co je na vaší hře nejdůležitější? Technika? Rychlost? Síla?

Baseball je strašně komplexní sport. Musíme využívat rychlý běh, sílu, dynamiku, koordinace pohybu. To záleží taky na typu hráče. Když vím, že mám hodně svalů a jsem velký, budu se míčky snažit pálit daleko. Když jsem menší a rychlý, budu se snažit dostávat spíš míčky do hry a věřit si na to, že to uběhnu a hráči v poli to nezahrají. Sport je krásný v tom, že ať už je člověk jakýkoliv, najde si tam využití.

Co je vše součástí tréninku baseballisty?

Fyzická příprava, v zimě před sezonou je to posilování, během sezony udržovací fáze posilovací složky. Posilování pomáhá tomu, abychom se nezranili, protože hrajeme v podstatě od března do konce října. Trénování nadhozů, pálky, běhu...

Je třeba nějaký světový tým, který je pro vás vzorem?

Nevím, jestli to můžu říct, ale třeba i v práci se občas dívám na videa různých amerických baseballistů a učím se třeba techniku švihu. Mám radši ten americký styl, který je víc na sílu, ale náš trenér má raději tu asijskou školu, která je víc techničtější. Používají se tam třeba i ulívky, co je posouvání běžců po metách jen krátkými odpaly.

Do mistrovství Evropy to jsou zhruba tři měsíce, tak asi žádná velká dovolená nebude, co?

Mám tam připravenou jednu dovolenou, ale jinak to bude plné přípravy na mistrovství Evropy.

Co se dá ještě zlepšit a kde vás tlačí bota?

Určitě bude důležité, aby každý hráč měl individuální přípravu, ať už po osobní stránce nebo v klubových týmech. Budeme se taky soustředit na kvalitní zápasy, v extralize hrajeme každý víkend a i to pomáhá v přípravě.

Jako členové reprezentace jste rozprostřeni v českých klubech a v době přípravy hrajete proti sobě na klubové úrovni?

Přesně tak. S různými členy národního týmu se vidíme každý týden, když hrajeme proti sobě a o to hezčí pak je, když hrajeme spolu v reprezentaci, protože hrát s kvalitními hráči je důležité a výsledky se prolínají skrz celý tým.

Jaké zápasy vás ještě do té doby čekají na mezinárodní úrovni?

Máme naplánované přípravné zápasy před začátkem mistrovství Evropy. Poletíme do Holandska, kde budeme hrát tři zápasy proti Italům a úřadujícím mistrům Evropy z Holandska.

Kolik hráčů je v reprezentaci a kolik se jich nakonec dostane skutečně do hry?

V širším výběru je cca 50 hráčů, ale i ten výběr se obměňuje. Finální soupiska může být na každý turnaj jiná, v Japonsku jsme měli 30 hráčů, na mistrovství Evropy je to asi 24 hráčů. Trenér Pavel Chadim to nebude mít jednoduché, protože kvalita v týmu je vysoká a nebude jednoduché vybrat správné hráče.

Kdy se tedy bude rozhodovat o finálním složení pro evropský šampionát?

Menší soupiska bude ke konci srpna, s tou se už hýbat nebude, ale finální soupiska pak bude dva až tři týdny před začátkem šampionátu.

Budete hrát v domácím prostředí. Nebude vám tato skutečnost svazovat ruce a nohy?

Bude to trochu jiné než v Japonsku, kde jsme byli jako outsideři a moc se o nás nevědělo, ale potom, co jsme dokázali, tak to bude složité hlavně po psychické stránce. Budeme pod kamerami a mediální palbou, ale bereme si z toho to nejlepší snažíme se s z toho brát tu pozitivní energii, která nás bude hnát za dobrými výsledky. Doufáme, že před domácí kulisou předvedeme nejlepší výkon, nebudeme hrát jen sami pro sebe ale i pro fanoušky, kteří se na nás přijdou podívat.