Krásné ženy, luxusní róby a drahá auta. To všechno potkáte na večírcích v Cannes. A někdy taky hada

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Večírky v Cannes bývají někdy trochu bláznivé

Mezinárodní filmový festival v Cannes vyvrcholil v neděli udělením Zlaté palmy nejlepšímu filmu. Letos ocenění získal švédský snímek The Square režiséra Rubena Östlunda. Festival ovšem nejsou jen filmy, je to i červený koberec, důležité schůzky, na kterých se rodí náměty na nové filmy, a v neposlední řadě i proslulé večírky. A některé jsou opravdu bláznivé.

Květnový večer v Cannes začíná módní přehlídkou. K vidění jsou nádherné modelky – na ty se dívám především – a pak samozřejmě také hezké šaty.

Móda z doby, kdy se ženy uměly oblékat

Při podobných přehlídkách si při pohledu na občas mírně extravagantní modely kladu otázku, která žena by si něco podobného vzala na sebe. Tedy pokud by zrovna nebyla v Cannes či na nějakém hodně uvolněném večírku v Los Angeles

Průvodce večerem Marki mi vysvětluje, že na moderování podobných akcí je nejtěžší improvizace. Ríká, že na módní přehlídce musí publikum buď rozehřát, nebo naopak mírně tlumit. Podle situace. Celkově je to prý hodně stresující.

Povídám si také s Georgem, nebližším spolupracovníkem oděvního designéra a autora přehlídky Denise Duranda. Ten se prý od doby, kdy dělal kostýmy ke snímku Camille Claudel, stále hodně věnuje filmu. V poslední době se ve své tvorbě snaží evokovat dobu Grety Garbo či Marlene Dietrichové, kdy se, jak říká, ženy uměly oblékat.

Krásné modelky předváděly krásné modely Denise Duranda

Krásná žena a had, co vám to připomíná?

Upřímně řečeno, na podobných večírcích nevíte co s očima. A někdy také s ušima. Večírkem provází půvabná houslistka s uměleckým jménem Angie. Je z Paříže a hraje moc hezky.

Vzápětí ovšem mou pozornost upoutá krásná modelka. Dávám se s ní – samozřejmě velmi nezávazně – do řeči a konverzace hezky plyne až do doby, kdy se mě zeptá, jak vysoké je mé konto na mimořádné výdaje.

Čtěte také

Vtom mi něco zasyčí do ucha. Otočím se a deset centimetrů od mých očí se na mě upřeně dívá obrovský had. Má tedy prý jen pár metrů, ale je to minimálně škrtič – alespoň na něj vypadá. Jeho majitel ho má ovšem bezstarostně omotaného kolem krku jako šálu.

Had se jmenuje příznačně Azazel, je mu sedm let a pochází ze Surinamu. Nebezpečný prý není. To se prý pozná podle toho, že má pomalé a ladné pohyby. Je údajně velmi klidný, na večírku se mu libí. „A kdy znervózní?“ zajímám se s mírnou nedůvěrou. To sebou prý začne trochu škubat, je těkavý a jeho pohyby se zrychlí.

Auto za dva miliony eur a Jan Šmíd

Auto za všechny peníze

Říkám si, že tím zrychleným pohybem mu raději sám vezmu vítr z plachet. Kdo ví, čeho se tady ještě dočkám. Sunu se k východu a do oka mi padne nádherné auto. Jen se ho zlehka dotknu, a kde se vzal, tu se vzal, přiběhne chlapík s hadrem a stopu, kterou jsem na titanu, zanechal, setře.

Je to prý zcela výjimečný vůz. Vyráběli ho dva a půl roku v Turíně, některé součástky vyvíjeli zcela samostatně. Na světě prý existuje jeden jediný exemplář. Zajímá mě, kolik takové auto stojí. Prý dva miliony eur.

Čtěte také

Tak to si raději dva tři roky počkám, až ho mírně zlevní.