Konceptuální umění pracuje s divákem
Konceptuální umění začalo jako umělecký směr vznikat v 60. letech 20. století. Hlavní roli v něm nehraje umělecká práce nebo výsledný objekt, ale umělcova idea. Manifestem konceptuálního umění se stal text Sola LeWitta. Tento americký umělec ho definuje jako umění, které se zabývá vnitřním světem umělce.
Konceptuální umění nejlépe charakterizují přívlastky experimentální nebo šokující. Jeho cílem je vyvolat v divákovi intenzivní reakci, která rozhodně nemusí být pozitivní, a bořit konvenční představy o umění.
Konceptuální umění tak stojí v opozici k umění klasickému, které je určené především pro oko diváka. Dojem z uměleckého díla by měl být nahrazen zájmem o samotnou autorovu myšlenku.
Při vytváření takového díla se počítá se zapojením diváka, který by se měl aktivně podílet na dotvoření a výsledném vyznění díla. Na podobných pilířích stojí i nová vlna konceptuálního umění z 90. let 20. století, kterou reprezentuje například Angličan Henry Bond.
