Když si žáci můžou vybrat učitele, respekt je podmínkou, aby je mohl učit

23. červen 2017
Učitel by měl být ve škole dětem víc průvodce než dozorce

Na základní škole v Chrudimi ředitel přijímá jakékoliv žáky, ovšem pečlivě si vybírá učitele. Ti musejí žáky respektovat, na výběru učitelů se dokonce žáci částečně i podílejí. Základní škola v ulici Jana Malíka to dělá hlavně proto, aby děti škola bavila a tím pádem se hodně naučily. Výsledkem je, že v nezávislém hodnocení se škola pohybuje na špici žebříčku a děti do ní chodí rády.

Nadšené výkřiky osmáků přehlušují ředitele, který ukazuje, jak skvěle třída uspěla při srovnávacích testech z matematiky. Tu tady učí metodou profesora Hejného. Žáky ale baví i jiné věci. „Jde o to, že učitelé se s námi normálně baví, že nám i poradí,“ říká jedna z osmaček.

A její slova potvrzuje učitelka Jitka Linhartová. „Tady není učitel nositel moudra. Chceme, aby si děti na ty věci přicházely samy, nejsme moudré sovy,“ říká s úsměvem.

Jirka rychle zjistil, že tady se před tabulí nezkouší, to zrušili před dvaceti lety. Je to ztráta času pro ostatní, nemluvě o tom, že je zbytečné stavět děti na pranýř. „Neponižovat je, chovat se k nim fér, snažit se, aby ta škola byla co nejpodobnější životu, který je čeká později,“ vysvětluje dějepisář Roman Anýž.


Metoda profesora Hejného je založena na teorii generických modelů a vede žáky k vytváření obecných modelů a schémat. Spočívá v tom, že učitel zadává žákům zajímavé úlohy a nechá je společně je řešit.

Ve škole se snaží pěstovat to, čemu se říká soft skills – komunikační dovednosti, kooperaci. Jde o to vzájemně se respektovat. „Budovat učící se společenství, aby učitel nebyl na kazatelně, spíše někde opřený, sledoval, jak děti pracují a byl pomocníkem,“ dodává Anýž.

Kdo nebyl ochoten přijmout tyto myšlenky za své, s tím se musel ředitel Zdeněk Brož rozloučit. A když přijímá nové pedagogy, žáků se zeptá, jestli by takového učitele chtěli. „Je pravda, že řada lidí odešla i sama, protože to nebyl jejich šálek čaje,“ říká s tím, že partnerský přístup k dětem, vytváření bezpečného, neohrožujícího prostředí – to je to, co je důležité. „Zaměřili jsme se právě na změnu vztahů,“ dodává.

Přitom základní škola Jana Malíka v Chrudimi není malá, má pět set žáků a ve třídách jsou skoro po třiceti. Dokonale ale dokazuje, že i státní škola může být místem, kam se děti těší a které jim nevadí.

  • Reportáž
  • škola