Když se mlčí, taky se povídá. A někdy víc, než když se kecá, vypráví Jiří Anderle. Byl uveden do rozhlasové Síně slávy

Pane Anderle, nejprve bych vám – jako někomu, kdo byl uveden do rozhlasové síně slávy – chtěl vyjádřit úctu. 

To byste mě přivedl do rozpaků, protože já jsem kluk z vesnice, víte. My kluci z vesnice jsme vyrostli v mravní čistotě, protože tam se všichni znají. A maminka mi vždycky říkala: Nebuď pyšný, protože pýcha je mnohem nebezpečnější než hlad, žízeň a zima. 

Vstoupil jste do Síně slávy Českého rozhlasu. Jak si výtvarník s vaší představivostí rozhlasovou Síň slávy představuje? Co tam asi je? 

O tom jsem ještě nepřemýšlel. Ale rádio, ta kouzelná bedýnka, mě vždycky uváděla do tranzu. A všechno, co se z toho ozývalo, bylo posvátné. Bez rádia by byl život omyl. My jsme byli chudíčcí, maminka žila z vdovského důchodu, tak jsem poslouchal rádio u dědy. Tam mě okouzlovaly hlasy Voska, Štěpánka... To byl pramen vzdělání, pramen hudby.

Pak jsem se na rádio naučil hrát, rozhlasové vlny procházely i přes železnou oponu. Já byl tak informovaný, že jsem věděl, kterou poslední desku nazpívala Ella Fitzgeraldová. To bylo spojení se světem. A jak říkám, bez rádia by dětství nebylo tak krásné. My jsme si s mou spolužačkou vyčesali na malinách 800 korun a šli jsme si koupit rádio. Takže už od 18 let jsme měli svůj rozhlasový přijímač.

Vy jste za minulého režimu dostával jedno ocenění za druhým, ale do našich médií se to nedostalo. Tady se o vás nesmělo mluvit. 

To jsem se dočetl v Paměti národa: „Jeho zahraniční úspěchy normalizační režim cenzuroval“. Já jsem po tátovi Chod. To byl strážce západní hranice, Klenčí po Čerchovem, to má člověk v genech. A když jsem cestoval po světě, tak jsem si říkal, ano, tvá povinnost je být doma. Nikdy mě nenapadlo, že bych zdrhl, jsem hrdý na to, že jsem vlastenec. 

Čtěte také

Člověk se musí vymalovat z posmutnělých zážitků, aby měl sílu malovat životní jas, shrnuje svou tvorbu Jiří Anderle

Znal jste se s Bohumilem Hrabalem. Jaké to bylo přátelství?

Ježíšmarjajosefe, to byl hysterik. Byl sprostý a dělal strašné scény, potom se mně omlouval. Bogan Hrabal byl jednak příšerně citlivý člověk. A my jsme spolu jezdili na dovolenou na Kypr, kde jsme spolu strávili na procházkách po pobřeží hodiny a hodiny. A nikdy jsme se o technice psaní nebavili, protože – a proto mě měl taky možná rád – já jsem dokázal mlčet. A ono když se mlčí, tak se taky povídá. A někdy víc, než když se kecá.

A jednou jsme šli a on přede mnou poskakoval a kopal do chaluh, které vyplavovalo Středozemní moře, říkal: to víš, já pořád musím trénovat, já jsem byl levé brko u Polabanů Nymburk! A já jsem začal vyprávět:

„Tak nám zabili Ferdinanda, řekla posluhovačka panu Švejkovi, když byl před lety prohlášen obvodní komisí za blba a živil se prodejem psů ošklivých, nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem. A jakýho Ferdinanda, pani Müllerová? Já znám Ferdinandy dva. Jednoho sluhu drogisty Průši, co mu tam vypil jednou omylem mazání na vlasy. A potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbíral ty psí hovínka.“

Čtěte také

Vlado Príkazský zůstal v obsazené budově rozhlasu. Obsluhoval i telefonní ústřednu

A ten Bogan stál úplně elektrizovaný a říkal: „To byl šrajbr, to byl mistr historky“. No a šli jsme dál. A on zase kopal ty chaluhy a já jsem začal: „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Když jsem nastoupil do hotelu Praha, šéf si mě zavolal, zatahal mě za levý ucho a řekl, tak si pamatuj, seš tady pikolík. Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel. Ale zároveň si pamatuj, že musíš všecko vidět a všecko slyšet. Opakuj to.“

A ten Bogan stál a koukal úplně vyjevený a řekl: „To je moc dobrý, kdo to napsal?“ A já věděl, že bude následovat hysterický záchvat, protože jsem mu musel říct, že to je Obsluhoval jsem anglického krále. Tak jsem něco zablekotal a on začal: „Ty si myslíš, že jsem povinen si všecko, co napíšu, pamatovat? Já to naházím do toho stroje a jdu dál. A víš co? Já plavu do Turecka!“ Skočil do moře, tam se plácal a zvolal ještě: „Řekni Elišce, že jí přivezu nový sexy prádélko z Turecka“.

Co je pravdy na tom, že mu při malbě portértů pomohlo to, že kdysi v holičství mydlil obličeje? A jak Jiřímu Anderlemu pomohl Vlado Príkazský?