Když putujete se zvířaty, přesunete se do jiného světa, vypráví pastevec. Zasvětil svůj život péči o krajinu

8 fotografií

Vy jste pastevec...

Asi všechno možné. (smějí se)

V té knížce se vyjmenovává obrovský počet toho všeho, co vy jste. Když řeknu „pastevec“, není to v plné šíři vše.

I pastevec sám o sobě musí znát chování zvířat, mít povědomí o zdravovědě, základy veterinární péče, musí vědět, jak zvířata nakrmit a čím, co by jíst neměla, když je nějaký problém, ať už zdravotní, nebo s chováním, jak ho vyřešit. Ale potom taky musí udržovat ohrady, musí je umět postavit, k je tomu potřeba hodně strojů, ty musí udržet v chodu, případně opravit, případně je vymyslet, protože spousta věcí se nevyrábí, to si člověk musí vymyslet a vyrobit sám.

Co vás tady přes 30 let drží?

Čtěte také

Vytvoříte-li správné podmínky, i do pusté krajiny se vrátí život, věří agrolesník Radim Kotrba

Děláme to kvůli tomu, aby alespoň část krajiny, přežila i naši generaci tak, jak vypadala před sto, sto padesáti lety. Na těch plochách, kde pracujeme, ještě dneska můžete vidět na jaře tisíce kvetoucích orchidejí. To jsou věci, které v běžné krajině neuvidíte.

František Groessl popisuje ve svých zápiscích v knížce i přírodu, s kterou žije. Kdybych tohle poslouchala, řekla bych si: Jasně, ten člověk je entomolog, má vystudovanou biologii, je přírodovědec, má vystudovanou ekologii a tak dále... Co máte vystudovaného?

Nemám nic vystudováno. (smějí se)

Takže tohle všechno je nakoukané za těch třicet čtyřicet let tady na těchto loukách?

Nakoukané určitě ne. Protože třeba životní cyklus motýla běžně pracující člověk nemá šanci vyzkoumat. Je důležité, že v krajině se pohybují vyloženě odborníci, kteří tyto věci sledují. Bez jejich práce bychom spoustu věcí neměli šanci odhalit v nějaké rozumné časové periodě, aby to k něčemu bylo.

Jezdilo za námi hodně lidí, že to chtějí zažít. Průměrná životnost člověka, než odpadne, jsou tři dny.

Směju se, protože jste řekl „běžně pracující člověk“, ale to vy asi nejste, že jo.

Pracovní doba neexistuje. Když se něco sype, sype se to kompletně, věci se musí řešit operativně. Za námi jezdilo – teď už se tomu vyhýbáme – poměrně hodně lidí, že to s námi chtějí zažít. Průměrná životnost člověka, než odpadne, jsou tři dny. Po třech dnech je vyřízeno.

Potřebujeme stavět ohrady, přehánět stáda, teď máme zvýšenou pohotovost kvůli nákaze katarální horečkou ovcí – netýká se jen ovcí i koz a skotu. Netušíme, jak jsou na to jaci vnímaví. U skotu je to teoreticky bezpříznakové, ale to nikdo nezaručí. Nejvíc času strávíme mezi zvířaty, abychom zavčas odhalili zdravotní problém. Potom sekáme louky.

Abychom ukázali, co je za tou romantikou

Vydáváte postupně krátké povídky o tom, co tady zažíváte, když se věnujete svým zvířatům, ale kde na to berete čas?

Míň spíme a míň jíme. To je jednoduché. Ale ve společnosti začíná být problém nebo hanlivé pojmenování, že neziskovky jsou něco špatně, že to jsou jenom lidi, kteří nic nedělají, proti něčemu protestují a sami nic nedělají nebo druhým říkají, co mají dělat...

Druhá věc: spousta lidí z měst si myslí, jak je zemědělství skvělá romantika, jak to vyčistí hlavu, krásné východy slunce... Jenže realita je v obou případech někde úplně jinde. Tak jsme začali na Facebooku popisovat to, co zažíváme. Rozběhlo se to a lidi to zaujalo. Takže to děláme kvůli tomu, proč nás to žene dopředu a věnujeme tolik času, abychom ukázali tu práci z druhé strany. Co je za tou romantikou.

A ta romantika někdy přijde? A jestli přijde, jak vypadá?

Bereme romantiku každý den, i když jsme úplně na šrot a nic se nemám nedaří – i to k tomu patří. Musí se to prožít. Se zvířaty putujete krajinou, cítíte, přesunete se s nimi do jiného světa. Musíte s nimi myšlenkově splynout. I nevrlá zvířata, která si na sebe nenechají běžně sáhnout, vás berou jako součást stáda. Veliká rohatá zvířata vypadají nebezpečně, ale budete cítit, že vám nebezpečí nehrozí, protože jste součást stáda. Když je to rychlejší přesun – a jaci umí běhat rychle – to je perfektní.

Čtěte také

Zapomněli jsme, že by půda, na které pracujeme, měla být nachystaná i pro další pokolení, myslí si sedlák z Hané

Komu to jednou všechno předáte?

Asi nikomu. O tomhle vůbec nepřemýšlíme. Všichni dělají strategie, jak se bude dělat ochrana přírody do budoucna. To je ztráta času, vyhozené peníze. My nejsme schopni predikovat, kam svět bude směřovat, nevíme, co bude za tři roky. Jsme v tomhle přírodní – žijeme okamžikem. Jediný náš cíl je, aby to přežilo naši generaci.

Kde se vzali jaci v Sudetech? Na jak velkém území František Groessl hospodaří? A kolik dní v roce spí pastevec doma ve své posteli? Poslechněte si celý rozhovor.