Kdysi zachránil život svatému muži, dnes je v něm svatyně. Tisíciletý strom v podhůří Pamíru viděl kolem kráčet dějiny
Jmenuje se Čor Činor a je to místo se zvláštní atmosférou – oáza s obřími stromy ležící na úpatí pohoří Pamír. Jakoby se tu zastavil čas. Posvátné místo na hranicích mezi Uzbekistánem a Tádžikistánem přitahovalo odjakživa poutníky z celé střední Asie. Na dlouhá léta upadlo v zapomnění a dnes znovu ožívá. V bedekrech a turistických průvodcích je ale nenajdete.
Je to jako domeček medvídka Pú. Do obřího kmene je vyřezaný otvor, v něm vsazený rám a vyřezávané dveře. Po několika schodech sejdeme dovnitř – do dutiny uvnitř stromu. Vypadá trochu jako jeskyně.
Legenda o svatém muži
„Celý prostor má 27 metrů čtverečních,“ přibližuje zdejší průvodce Rustam. Na sobě má bílý plášť a na hlavě typickou uzbeckou hranatou čepičku ťubetějku. Strom, v jehož útrobách sedíme, je prý starý bezmála 1300 let.
Dutina vede kamsi nahoru do tmy, podél stěn jsou lavičky pokryté vyšívanými poduškami. V dužině, kousek nad hlavami sedících, je zarostlý velký kámen.
„Kdysi tady žil muž, který šířil islám ve zdejším kraji. Jednou seděl a četl korán. Přišli jeho odpůrci a chtěli jej zabít. Vrhli po něm tento kámen. Strom ale vytvořil z větve cosi jako dlaň a kámen kousek od jeho hlavy chytil,“ vypráví místní legendu Rustam.
Svatyně ve stromě
Do svatyně uprostřed stromu přichází skupinka žen. Na sobě mají barevné kroje, které jsou trochu cítit naftalínem, na hlavách vyšívané šátky.
„Přijely jsme zdaleka, navštěvujeme svatá místa. Přišly jsme vyprosit zdraví a pokoj svým dětem a celé rodině. Slyšely jsme také, že zdejší voda léči nemoci,“ vysvětlují důvod své návštěvy.
Rustam se vrací ke své hlavní práci. Návštěvnicím znovu odvypráví legendu spojenou s místem a pak se s nimi pomodlí. Jeho mladší kolega mí mezitím vysvětluje, že svatým mužem, který zde podle legendy žil, byl Abu Talib, misionář, který do kraje pod horami přinesl v desátém století islám.
Staleté stromy a léčivý pramen
V té době už měl posvátný strom skoro pět set let a není vyloučené, že tato dutina zde už opravdu byla. „Abu Talib si toto odlehlé místo vybral. Ve stromové jeskyni žil, skrýval se před svými nepřáteli a učil zde také své žáky,“ dozvídám se od druhého průvodce.
Strom, o kterém je řeč, je jilm. Čor Činor sice znamená čtyři jilmy, ale ve skutečnosti jich je tady mnohem víc – celkem sto dvanáct. Alej vede k mohutnému prameni vody, která má prý dokonce léčivou moc.
Staré zlé sovětské časy
Kousek odsud stojí mešita a madrasa, náboženská škola. Začali ji stavět v roce 1922, o dva roky později se Uzbekistán stal součástí Sovětského svazu a nedostavěná škola se změnila v dětský domov. Později zde byl pionýrský tábor.
„Tábor pojmenovali po Pavlíku Morozovovi, chlapci, který udal svého otce úřadům jako kulaka. Celý areál zpustl. V jezírku s léčivou vodou se koupali lidé, pod starými stromy se odehrávaly pitky,“ vzpomíná na neradostné doby průvodce Rustam.
„Po vzniku samostatného Uzbekistánu jsme ale zase vše vrátili, jak bylo,“ uzavírá. Živý sedmdesátník prožil v nedalekém městě Urgut celý život. Pracoval jako učitel, po obnově mešity jako její imám a dnes v areálu provádí návštěvníky. Čech prý tady ještě žádný nebyl.
