Každý by měl občas do své hlavy pustit fantazii, zdůrazňoval v posledním rozhovoru s Lucií Výbornou Karel Weinlich

6. květen 2020

Jako rozhlasový režisér natočil Karel Weinlich tisíce rozhlasových pořadů a pohádek a vychoval několik generací rozhlasových profesionálů. Zemřel měsíc po svých 90. narozeninách. Poslechněte si celý rozhovor z roku 2016 i to, jak  v dubnu reagoval na telefonickou gratulaci šéfa zpravodajství Jana Pokorného.

„Když jsem sem přišel jako nepopsaný list, ohromil mě hlavně páternoster, jediná věc, která funguje v Českém rozhlase dodnes,“ popisoval Karel Weinlich v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou období, během něhož pracoval v redakci pro děti a mládež. Toto oddělení tehdy působilo jako vlastní svět, rozhlas v rozhlase.

„Z rozhlasu jsem neodešel, protože mě nevyhazovali,“ tvrdil Karel Weinlich a narážel tak na situaci před rokem 1989. „Vyhazovali se většinou soudruzi sami mezi sebou,“ dodal s tím, že ani nebyl ve straně.

„Měl jsem štěstí, že mě tam nechtěli kvůli špatnému morálnímu profilu. Nezaručoval jsem proto, že ze mě bude krásný socialistický člověk.“

Rozhlas byl jeho domov

Do rozhlasu přicházel jako domů. „Do té doby jsem žil vlastní virtuální svět,“ vzpomínal a zdůrazňoval, že v tu dobu začal jeho skutečný život. A rozhlas na něj nezapomněl ani v posledních týdnech jeho života, kdy slavil životní jubileum.

Karel Weinlich natočil stovky pohádek a tvrdil, že děti jsou fantastické. „Dítě, to je pravda. A umění či herectví, to je taky pravda. Proto když najdete talentované dítě, které je pravdivé, vznikne nádherná spolupráce.“

autoři: Lucie Výborná , šše , and
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.