Jsou Češi smějící se bestie? Národní povaha neexistuje, myslí si historik Martin Sekera

Vznik československého státu byla doba velmi napjatá. Žádná idyla, bojovalo se o státní integritu a sociální smír. „Objevovaly se velmi podobné rozpory, které cítíme stále intenzivně i dnes. Opovržení jedněch druhými,” vysvětluje ředitel Knihovny Národního muzea historik Martin Sekera. „Předsudečné vztahování jednoho ke druhým ve smyslu skupin je velmi nebezpečné. Už tehdy neseno s cílem formovat nepřítele, na jehož základě se my můžeme zvýraznit.“

V tisku z první republiky už najdeme zmínky bližší k naší současnosti. „U každého vtipu nebo humoru záleží na tom, v jaké době byl pronesen. Dnes jsou ty staré vtipy z velké většiny passé. Nechápeme jejich kontext, vyjma okamžiků, kdy se dělo něco závažného politického,“ vysvětluje Sekera. Zasmějeme se tak dnes především věcem, které jsou obecně platné.

Humor v obraze doby|foto: Radiožurnál

Které osobnosti se podle Sekery stávaly nejčastěji terčem satiry? „Jsou to osobnosti populární, které jsou aktéry současného dění. Ti lidé se v drtivé většině nebránili, byli součástí zase jiných politických táborů, které měly své noviny, své časopisy a zase jim to opláceli.“ Příkladem může být vztah mezi Čechy a Němci. „Karikatury byly obsahově a formálně identické, měnily se titulky, měnila se jména a symbolické postavy, zosobňující národní kolektiv.“

Po atentátu na Aloise Rašína v roce 1923 se zpřísnily předpisy proti ovlivňování stability státu a karikaturisté si začali dávat více pozor. Poprvé se objevuje růžový papír, který měl u bulváru zvýšit prodejnost.

Posluchači, kteří si myslí, že nějaká národní povaha je, ať si přečtou Národní povaha naše a těch druhých. Petr Rákos se na základě srovnání textů snažil pro národní entitu střední Evropy najít nějaké průniky a zjišťuje, že Češi nemají specifický smysl pro humor.ředitel Knihovny Národního muzea Martin Sekera

Češi jsou smějící se bestie

Říškému protektoru Reinhardu Heidrichovi se přisuzuje citát, že Češi jsou smějící se bestie. „Skutečně se často říká, že některé národy mají smysl pro humor, některé zase nemají,“ potvrzuje Sekera. S názorem však nesouhlasí. „Podobné motivy se objevují například v humoru Němců. Petr Rákos říká, že národní povaha není, ale existují předsudky nebo sebeklamy, které si začneme utvrzovat tím, že je opakujeme.“

Příklad střetu humoru a kultur můžeme najít i v nedávné minulosti v masakru redakce časopisu Charlie Hebdo. „Tomáš Halík vystupoval ve smyslu, že na vině jsou karikaturisté, kteří popudili jiné náboženství, k němuž nebyli tolerantní, vkusní. Teze Ouředníka je, že Halík ztotožňuje toleranci s ohleduplností. Tolerance je strpění jiného vedle sebe. Jakmile přistoupíme na hru, že budeme přizpůsobovat tezi, že islám je rovno národnosti, tak je to cesta do pekel. Náboženství není ani rasa ani národ, to je volba,“ uzavírá Sekera.