Jiří Brady, bývalý koncentrační vězeň, protagonista knihy Hanin kufřík

Moderátor (Jana Klusáková): Fumiko Išijoka, ředitelka Centra pro studium holocaustu v Tokiu totiž získala pro své muzeum z Osvětimi kufřík jedné z obětí. Bylo na něm jméno Hana Brady, datum narození a slovo waisekind, tj. sirotek. Na základě těchto kusých údajů dokázala mladá japonská žena 55 let po skončení války mimořádně pracně vypátrat životní příběh dívky, které kufřík patřil. Ale vraťme se hluboko do minulosti. Kdy jste, pane Brady, viděl tenhle kufřík poprvé?

Host (Jiří Brady): Doma, když jsme si kufry balili. A protože rodiče už jsme neměli, tak jsme bydleli u tety a u strýce a tam jsme si balili kufry do Terezína. A potom v Terezíně jsem jej vlastně neviděl, protože to bylo pod postelí nebo pod kavalcem mé sestry.

Moderátor (Jana Klusáková): Vaši židovští rodiče, ti byli už dříve převezeni do koncentračního tábora.

Host (Jiří Brady): Oni byli každý jiným způsobem nebo z jinýho důvodu. Moje matka byla zatčená, protože poslala nějaké peníze svému bratrovi do Belgie, který tam utek, a to stačilo, že matku zavřeli, poslali prvně na gestapo v Jihlavě, potom do Ravensbrücku. Odtamtuď do Osvětimi, kde zahynulo.

Moderátor (Jana Klusáková): A tatínek?

Host (Jiří Brady): A otec zase, jeden člověk v Novém Městě chtěl ukázat Němcům, že mu nevadí, když nosí tu hvězdu, tak si ji přidělal celou i s tou látkou velikou a chodil po náměstí. A to byla provokace pro ně, že druhý den přijelo gestapo a zatklo všech pět dospělých mužů v Novém Městě.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste o tři roky starší, než byla vaše sestra Hana. Vy jste ročník 1928, když jste přišel v roce 1942 do Terezína, bylo vám 14 roků. Co na pobytu v tamním dětském domově bylo nejhorší?

Host (Jiří Brady): No nejhorší bylo, že nás bylo 42 v jednom pokoji, v jedné bývalé třídě, to byla bývalá škola. To nebylo jednoduché a když jsme ze začátku ani nesměli ven, tak 42 v jedné místnosti je víc než dost. A byly tam štěnice a blechy a vši, takže to nebylo zrovna sanatorium. Taky tam bylo, na pokoji byl tyfus, byla obrna, záškrt a všechny možné nemoci, naštěstí se to skutečně nějak moc nerozšířilo. Vždycky to byl jeden nebo dva, kteří to dostali.

Moderátor (Jana Klusáková): Bylo tam na tom něco užitečného, třeba že jste tam získal na celý život přátele?

Host (Jiří Brady): Víc než užitečné, protože jsem měl štěstí, že jsme bydlel na pokoji, kde byl velmi pokrokový náš dozorce. A von řekl, že my si máme dělat svoje vlastní rozhodnutí. A že on tam bude, když bude potřeba, že nám poradí nebo pomůže. Kdo půjde pro jídlo, kdo bude uklízet a také hlídat nemocné. A my jsme se rozhodli, že budeme psát časopis. Tak jednou týdně se psalo, tam byli úžasně nadaní hoši, jako Petr Gins, ten byl ten editor toho časopisu, Hanuš Hachnburg, Zdeněk Ornest a skutečně nadaní chlapci, o kterých se to nedá popsat. Také jsme měli večer přednášky, tak k nám chodil Karel Poláček, Norbert Freet a spoustu zajímavých umělců a spisovatelů a básníků. Takže to je jedna věc, kterou bych nikdy v životě neměl příležitost potkat.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste říkal, že se tam za tu dobu, co jste tam byl, a vy jste tam strávil celkem 2 a půl roku, vystřídalo 100 chlapců, v tom pokoji. Víte, kolik z vás přežilo?

Host (Jiří Brady): Ano, asi 15, ne asi, ale přesně 15 z těch 100 přežilo. A jenom jeden z nás zůstal v Terezíně a ten, jelikož pracoval jeho otec jako kovář pro ty esesáky, pro jejich koně, tak on to schoval ten magazín v té kovárně. A tím se ten časopis zachoval.

Moderátor (Jana Klusáková): Je pravda, že se teď podle něj bude točit v Americe film?

Host (Jiří Brady): Ano, ano, scénář už je napsanej a oni chtějí mít absolutně nejlepšího direktora.

Moderátor (Jana Klusáková): Režiséra.

Host (Jiří Brady): Režiséra a jednoho dobrého herce. A tak právě to zadali dokonce i, nevím, jestli to můžu říct, požádali Formana jestli by, Miloše Formana, to byl jeden z těch čtyřech, kterého by rádi, kdyby to udělal.

Moderátor (Jana Klusáková): Věděli jste, než jste šli do Terezína, o existenci koncentračních táborů?

Host (Jiří Brady): Věděl jsem, že je to zlé. Lidi, kteří byli zatčení v Novém Městě, tak vím, že mimo otce všichni zahynuli hrozně brzy v Mauthausenu, ale nikdy mě nenapadlo, že by nás vraždili. To já si myslím, že nikdo si normálně nedoved představit.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste si mysleli, že tam prostě ti lidé zemřeli nějak.

Host (Jiří Brady): Že tam zemřeli, že byli možná prácí vysílení a tak, ale co by se dělo nebo to, to si nikdo nedovedl představit. A i dnes když víme, co se dělo, tak si to stejně těžko představíte.

Moderátor (Jana Klusáková): Vás, pane Brady, odvezli z Terezína o měsíc dříve, než vaši sestru Haničku. To jest v září 1944, také do Osvětimi?

Host (Jiří Brady): Také do Osvětimi, všichni jsme šli. Už válka končila špatně pro Německo a přesto oni se chtěli ještě zničit nebo zlikvidovat dalších snad 20 tisíc lidí, poslali 10 transportů do Osvětimi. Já jsem byl v tom prvním. A právě jsem šel ještě s dvěma hochy, jeden z nich byl Petr Gins, který maloval, jak Země vypadá z Měsíce, a to šlo právě do vesmíru s tím izraelským astronautem. A já jsem šel s ním, já jsem byl jediný, kdo prošel tou selekcí, já jsem šel napravo, on šel nalevo.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili vy jste byli na té známé rampě, kde se to rozdělovalo. A podle čeho to rozdělovali, kdo byl silnější?

Host (Jiří Brady): Podle toho, kdo byl silnější. Mě, když mě vyhazovali z vlaku, tak tam byli nějaký Češi. A oni řekli, abych řek, že jsem zdráv. Tak jsem řekl gesund. Jestli to slovo pomohlo nevím, ale na každý pád jsem šel na jednu stranu, oni na druhou. Mě pak mrzelo, že jsem šel na tu stranu, já jsem myslel, já půjdu na těžkou práci, oni že půjdou na lehkou práci. Mě nenapadlo v tom, že by je hned usmrtili.

Moderátor (Jana Klusáková): Můžete aspoň velmi zhruba říct, jak probíhal váš život v Osvětimi?

Host (Jiří Brady): To si nikdo nedovede představit a těžko se to dá krátce popsat. To byly takové hrůzy. Když si představíte, že někdo kdo je váš nejbližší nebo nejlepší kamarád, najednou ho vidíte, potom ten druhý den, že je tam plamen a že vlastně to je z jeho těla, že hoří. Tak. A ten smrad, jak se lidské maso pálilo, to je jedna z věcí. A ten hlad, řvaní a bití a všechno to, těžko takhle rychle popsat.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili v samotném tom táboře osvětimském se vědělo o existenci plynových pecí.

Host (Jiří Brady): Ano, ano, ale moc se proti tomu nedělalo.

Moderátor (Jana Klusáková): Víte, někdy se říká, že těch vězňů tam byla taková síla, proč nepovstali? To je nesmysl? To nemohli?

Host (Jiří Brady): Tak se tam musíte podívat a pak uvidíte, proč to nešlo. Protože kdo vás hlídal byli kápos. A to byli německý vrahové a ty, místo aby byli ve vězení, tak ty nás hlídali. Tak kdyby člověk zabil jednoho, tak jste zabil akorát vraha nebo nějakého nebezpečného kriminálníka. Takže to nebylo možné. Ale taky když vidíte budky, kde oni stáli s tím kulometem a byly dvě řady ostnatých drátů, takže oni mohli celý kilometr hlídat jedním kulometem. Že kdyby někdo se dostal skrz ten jeden ostnatý drát, který byl nabitý elektrikou, tak byl v chodbičce, tak by ho klidně lehce zastřelili. To se nedalo.

Moderátor (Jana Klusáková): Vaše sestra Hana šla na rampě v Osvětimi na tu špatnou stranu. Věděl byste něco o jejím osudu?

Host (Jiří Brady): Nevěděl, když jsem se vrátil domů, šel jsme přímo k strýčkovi a tetě. A tak jsem se dozvěděl, že rodiče zahynuli, ale o sestře jsem myslel, ale doufal, že to nějak přežila. Potom jsem jednou šel v Praze po ulici a nějaká dívka mě oslovila a říkala, Jiří Brady, já říkám ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak vás poznala?

Host (Jiří Brady): Mě znala z Terezína od sestry.

Moderátor (Jana Klusáková): Aha.

Host (Jiří Brady): A řekla, já jsem byla s Hanou a ona šla do plynu. A mně se skoro nohy podlomily. To byl konec.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 - Radiožurnále vám představujeme Čecho-Kanaďana Jiřího Brady. Vyprávějte prosím, kde jste byl, když válka skončila.

Host (Jiří Brady): My jsme šli pěšky ty takzvaný pochody smrti z Auschwitzu do, já jsem byl vlastně v satelitu Auschwitzu, v Kleiwitzu, jsme šli směrem do středu Německa. A za pár dní jsme se dostali do bejvalého zajateckého britského tábora. To bylo moje grand finále, protože jsme dostali bochník chleba na cestu. A tak jsme si to dělili jenom každý den kousek. A když jsme přišli do tohohle tábora, tam byla teplá voda. A my jsme byli tak nadšení, protože jsme byli špinaví, teplou vodu jsme měsíce neviděli, tak jsme se šli osprchovat. A když jsme se vrátili, tak nám někdo chleba ukradl.

Moderátor (Jana Klusáková): Pane Brady, kdy jste odešel z Československa a proč jste odešel?

Host (Jiří Brady): Já jsem chodil v Praze na obchodní akademii, tady komunisti se zmocnili vlády, že, a já jsem měl jedné diktatury dost. A chtěl jsem vidět svět. Tak jsem tenkrát pouštěli lidi do Izraele, tak jsem oficiálně jel do Izraele, ale vyskočil z vlaku v ruské zóně ve Vídni. To bylo v 49. roce, ve Vídni jsem dělal, snažil jsem se naučit co nejvíc řemesel a chodil jsem na univerzitu. Ale tam se nedalo emigrovat, tak jsem zase přešel ilegálně do západní zóny, do Salzburku. A přišel jsem na to, že dědečkův bratr, které jsem vůbec neznal, starý pán žije v Kanadě, tak jsem mu napsal, jestli by mě mohli poslat víza. A oni to nakonec udělali. Tak jsem se dostal ven.

Moderátor (Jana Klusáková): Čím jste tam byl celou tu dobu?

Host (Jiří Brady): Čím jsem tam byl. Já jsem zjistil, že obchodní akademie byla, tak jak vždycky říkám, pro kočku. A tak jsem si myslel, že se zkusím své terezínské řemeslo. Tak jsme dodělal..

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste byl instalatérem v Terezíně.

Host (Jiří Brady): Jako instalatérem. A pak jsme začal svoji vlastní firmu.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste si tam založil rodinu.

Host (Jiří Brady): Já jsem si založil rodinu, založil byznys. A velmi úspěšný, velmi úspěšnou rodinu, protože mám 4 zdravé děti a 6 zhejčkanejch vnoučat, hodnou ženu a psa a všechno prostě.

Moderátor (Jana Klusáková): Daří se vám dobře.

Host (Jiří Brady): Ano, co si můžu přát.

Moderátor (Jana Klusáková): Zůstali vám v Čechách nějací příbuzní?

Host (Jiří Brady): Ano, protože hodně jich bylo ze smíšených manželství, tak zde mám hodně, hodně příbuzných.

Moderátor (Jana Klusáková): V srpnu roku 200 jste na svou kanadskou adresu do Toronta dostal dopis z Tokia. Odesilatelem bylo Centrum pro studium holocaustu, konkrétně jeho ředitelka Fumiko Išijoka. Musel to být šok, když jste četl anglická slova, vážený pane Brady, odpusťte mi, že se osmělují vás oslovit, a tak dále.

Host (Jiří Brady): To skutečně bylo překvapení, protože bych v životě, v životě nic takového nečekal, že by, i kdybych dostal dopis o kufru, že by to přišlo z Japonska. To bylo to poslední místo, kde bych něco takového očekával.

Moderátor (Jana Klusáková): Ta japonská mladá žena skutečně jako detektiv vypátrala přes Osvětim, přes Prahu a tak dále se dostala až na vaší adresu. Vyšla z toho kufříku a výsledkem toho jejího pátrání je knížka, která přede mnou leží, Hanin kufřík. Ona leží i před vámi v anglické verzi a koukám, že tam máte nalepené nějaké medaile na tom.

Host (Jiří Brady): Medaile. Protože ta kniha v Kanadě vyhrála už asi deset cen, například Stříbrná bříza, kde 55 tisíc dětí volí, která kniha se jim nejlépe líbí, která myslí, že je nejlepší. A zase to převážně zvolili, z 90 procent tuhle knihu kanadští knihovníci, zase to samé, doporučí jako kniha tohoto roku. Pro slepé, nahráli to a zase to dostalo první cenu. Takže už je to v sedmém vydání, vždy po pěti tisíci kusech, to se ještě nestalo, kniha je na prvním místě pro děti už celý rok.

Moderátor (Jana Klusáková): A autorka Karen Levin jde po příběhu velice čistě. Já bych řekla, že je ideální pro celou rodinu, aby si to četli rodiče s dětmi a dovědí se přitom leccos, co ani dnes se všemi informacemi, které o té době máme, člověk netuší. Velice mě překvapila zpráva, že o zmíněné centrum v Tokiu je mimořádný zájem, především ze strany dětí a mládeže. A že knížka Hanin kufřík se stala i v Japonsku bestsellerem. Dosud se prodalo přes 100 tisíc výtisků.

Host (Jiří Brady): A to už je před 3 měsíci nebo 4 měsíci, tak ví sám pánbů, kolik jich mezitím prodali.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak byste, pane Brady, takový zájem vysvětlil?

Host (Jiří Brady): Já dostávám právě stovky, stovky dopisů od dětí a každý říká, jak jim to změnilo, největší dojem, který se jim kdy stal. Jak si nyní považují rodičů, píše jedna dívka, jak vždycky přišla domů a vadilo jí, když sestra její byla v pokoji. A teď když jí vidí, tak je tak ráda. Prostě jak to každýmu změnilo život. A to je to, co mě těší a co mně pomohlo jako se smířit s osudem Hany, že prostě to dělá, učí děti toleranci. Protože starší lidi těžko o něčem přesvědčit, ale děti se mohou tohle naučit. A ta kniha je už ve 20 zemích. Do konce roku bude ve 24 zemích a je v 17 jazycích. A v zemích, na Islandu, v Koreji, v Číně, v zemích, kde by to člověk nečekal.

Moderátor (Jana Klusáková): Setkal jste se i po válce s projevy antisemitismu?

Host (Jiří Brady): Setkal, ten antisemitismus samozřejmě je všude. Z toho radost nemám, a proto jsem rád, že ta kniha učí děti toleranci.

Moderátor (Jana Klusáková): Máme 55 let po válce. A v Evropě máme neonacisty. V Kanadě taky?

Host (Jiří Brady): Tam jeden, který to propagoval, oni ho chtějí vyhodit, ale je to tak demokratická země, že mají největší potíže se ho zbavit. A on je Němec původem. A kdyby šel do Německa, tak ho okamžitě zavřou. A tak právě o to se bojuje od soudu. A on se odvolá. A ne, že by to člověk nevěřil, že dnes po všech těch zkušenostech. Ale když to vidíte, to je v hodně zemí pořád problémy, že?

Moderátor (Jana Klusáková): A co byste řekl člověku, který tvrdí, že vyhlazovací koncentrační tábory a holocaust jsou poválečné výmysly?

Host (Jiří Brady): To musí být jedině špatný člověk nebo úplný idiot. Jinak si to nedovedu představit.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale jsou tací, že?

Host (Jiří Brady): Samozřejmě. V Anglii byl přece byl jeden, já nevím, proč to dělá. To nechápu. A vždycky si říkám, že bych mu měl poslat ten Hanin kufřík, aby si to přečetl a možná že i na něj by to zapůsobilo.

Moderátor (Jana Klusáková): To byl Jiří Brady, náš kanadský krajan. Spolu s ním jsem se vám snažila přiblížit tragický příběh jeho sestry Hany. Více čtěte v knížce Hanin kufřík, která v těchto dnech vyšla také v češtině. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu přeje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.