Jezdectví se daří koronaviru navzdory. Marie Sýkorová navštívila vyhlášený jezdecký klub v Le Perray
Patří k nejvyhlášenějším v pařížském regionu. Nebudeme ale mluvit o diskotéce nebo restauraci, ale o klubu jezdectví. Ten v obci Le Perray skoro zanikl, i když měl za sebou více než padesátileté fungování. V roce 2014 se ho podařilo obnovit a na osmnácti hektarech pastvin i výběhů se teď věnují nejen volnočasovému jezdectví, ale i závodění. Jezdectví je teď jeden z mála sportů, který si i během epidemie zachoval svou aktivitu.
Je sobota odpoledne a v okolí lesa Rambouillet se pohybují jen místní. Prostě ti, kdo mohou na jeden kilometr od bydliště. Dusot koňských kopyt je ale slyšet už zdálky.
Tréninky v jezdeckém klubu v obci Le Perray tady dál pokračují, jak říká ředitel Alain Benainous: „Administrativně máme zavřeno. Kůň ale není jako třeba míč. Nemůžete ho zavřít a nechat být. Na základě změny vyhlášené francouzským ministerstvem zemědělství můžeme dál aktivity provozovat. Kůň si prostě potřebuje pravidelně zaběhat.“
Výjimka pro koně a jejich lidi
„Staráme se tady o sedmdesát koní a poníků. A k nim jsou potřeba lidi. Majitelé koní tak dostali výjimku, aby se o koně mohli postarat. Stejně jako lidé, kteří přicházejí třikrát do týdne a pečují o zvířata,“ říká mi Alain.
Ptám se, jak taková cvičení probíhají. „Jak vidíte, může tady být naráz jen pět až šest lidí. Nejčastěji se jedná o majitele nebo prostě ty, kdo přišli koně protáhnout. Nejedná se o lekce jezdectví, jsou to cvičení k tomu, aby se koně vyběhali,“ popisuje Alain.
„Osmdesát procent našich klientů ale nemůže přijít. Procházky jsou spíš oddechové, neskáčeme přes překážky. Abychom se vyhnuli případným nehodám, nemuseli jezdit na pohotovost a nezatěžovali tak zdravotní systém, když by se jezdci něco stalo,“ vysvětluje, jak tady nakládají s omezením.
Dvě hodiny denně
„Kůň samozřejmě není levná záležitost. Je potřeba ho krmit a zajistit personál, který se o něj postará. Oficiálně jsme tady čtyři. Někteří jezdci nám ale přicházejí pomáhat, i když s koněm mohou zůstat maximálně dvě hodiny,“ vysvětluje mi ředitel jezdeckého centra v Le Perray Alain Benainous.
Jednou z takových kavalírek je i Héloïse, která pravidelně dochází k bílé kobylce Espérance: „Starám se o tuhle klisnu skoro každý den. Patří jedné majitelce, která sem ale moc nejezdí. Teď jsme se vrátily z projížďky venku, tak ji musím očistit. Je to mladice, je jí jen pět let a je fakt moc hodná.“
Jak mi Héloïse říká, na koních jezdí už šestnáct let a o tuhle kobylku se stará asi tak rok a půl. „Zůstávám tady denně tak dvě a půl hodiny. Venku na procházce jsme tak hodinu. Po projížďce se zase musí očistit. To zabere vlastně asi nejvíc času – hřebelcování, čištění kopyt a krmení,“ říká mi v jedné ze stájí Héloïse, když se zrovna vrátila z procházky s Espérance v nedalekém lese Rambouillet.
Teď už se ale i tady v jezdeckém centru budou pomalu chystat na zimu.
Související
-
V chorvatském Djakovu mají taneční školu pro koně. Hřebčín lipicánů založil biskup Strossmayer
Bílí lipicánští koně za sebou mají speciální trénink na tahání kočárů v některé ze škol pro taková zvířata. V chorvatském Djakovu se koně učí dokonce taneční prvky.
-
Koně vás naučí zpomalit. Ukážou vám, jak málo toho víte, soudí přední český parkurový jezdec Zvára
Kůň v parkuru, to je něco jako váš životní partner. A když odchází, je to velmi těžké, přiznává český parkurový reprezentant Ondřej Zvára.
-
„Pejskaři venčí psy a o mně říkají, že venčím koně,“ směje se Helena Kafková
Nejkrásnější pohled na svět je prý z koňského sedla. Dopřává si ho i Helena Kafková z Kladna, která ve svých osmdesáti letech pravidelně vyráží na projížďky.
