Jezdectví se daří koronaviru navzdory. Marie Sýkorová navštívila vyhlášený jezdecký klub v Le Perray

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jezdectví je teď jeden z mála sportů, který si i během epidemie zachoval svou aktivitu
0:00
/
0:00

Patří k nejvyhlášenějším v pařížském regionu. Nebudeme ale mluvit o diskotéce nebo restauraci, ale o klubu jezdectví. Ten v obci Le Perray skoro zanikl, i když měl za sebou více než padesátileté fungování. V roce 2014 se ho podařilo obnovit a na osmnácti hektarech pastvin i výběhů se teď věnují nejen volnočasovému jezdectví, ale i závodění. Jezdectví je teď jeden z mála sportů, který si i během epidemie zachoval svou aktivitu.

Je sobota odpoledne a v okolí lesa Rambouillet se pohybují jen místní. Prostě ti, kdo mohou na jeden kilometr od bydliště. Dusot koňských kopyt je ale slyšet už zdálky.

V současnosti se nejedná o lekce jezdectví, ale o cvičení, aby se koně vyběhali

Tréninky v jezdeckém klubu v obci Le Perray tady dál pokračují, jak říká ředitel Alain Benainous: „Administrativně máme zavřeno. Kůň ale není jako třeba míč. Nemůžete ho zavřít a nechat být. Na základě změny vyhlášené francouzským ministerstvem zemědělství můžeme dál aktivity provozovat. Kůň si prostě potřebuje pravidelně zaběhat.“

Výjimka pro koně a jejich lidi

Staráme se tady o sedmdesát koní a poníků. A k nim jsou potřeba lidi. Majitelé koní tak dostali výjimku, aby se o koně mohli postarat. Stejně jako lidé, kteří přicházejí třikrát do týdne a pečují o zvířata,“ říká mi Alain.

Ptám se, jak taková cvičení probíhají. „Jak vidíte, může tady být naráz jen pět až šest lidí. Nejčastěji se jedná o majitele nebo prostě ty, kdo přišli koně protáhnout. Nejedná se o lekce jezdectví, jsou to cvičení k tomu, aby se koně vyběhali,“ popisuje Alain.

Teď už se ale i tady, v jezdeckém centru Le Perray, budou pomalu chystat na zimu

Osmdesát procent našich klientů ale nemůže přijít. Procházky jsou spíš oddechové, neskáčeme přes překážky. Abychom se vyhnuli případným nehodám, nemuseli jezdit na pohotovost a nezatěžovali tak zdravotní systém, když by se jezdci něco stalo,“ vysvětluje, jak tady nakládají s omezením.

Dvě hodiny denně

Kůň samozřejmě není levná záležitost. Je potřeba ho krmit a zajistit personál, který se o něj postará. Oficiálně jsme tady čtyři. Někteří jezdci nám ale přicházejí pomáhat, i když s koněm mohou zůstat maximálně dvě hodiny,“ vysvětluje mi ředitel jezdeckého centra v Le Perray Alain Benainous.

Jednou z takových kavalírek je i Héloïse, která pravidelně dochází k bílé kobylce Espérance: „Starám se o tuhle klisnu skoro každý den. Patří jedné majitelce, která sem ale moc nejezdí. Teď jsme se vrátily z projížďky venku, tak ji musím očistit. Je to mladice, je jí jen pět let a je fakt moc hodná.“

Héloïse pravidelně dochází k bílé kobylce Espérance. Nejvíce času zabere čištění po procházce

Jak mi Héloïse říká, na koních jezdí už šestnáct let a o tuhle kobylku se stará asi tak rok a půl. „Zůstávám tady denně tak dvě a půl hodiny. Venku na procházce jsme tak hodinu. Po projížďce se zase musí očistit. To zabere vlastně asi nejvíc času – hřebelcování, čištění kopyt a krmení,“ říká mi v jedné ze stájí Héloïse, když se zrovna vrátila z procházky s Espérance v nedalekém lese Rambouillet.

Teď už se ale i tady v jezdeckém centru budou pomalu chystat na zimu.

autoři: Marie Sýkorová ,
Spustit audio

Související