Jestli chcete zpívat jazz, tak ho zpívejte, radí jazzová zpěvačka Jana Koubková

Zpívala od malička, protože ji babička vzala do dětského sboru, a v 19 letech ji oslovil jazz. V kondici se udržuje ranním cvičením a rychlými procházkami. Denně se prochází Grébovkou, kde ji můžete potkat, jak cvičí u zábradlí. Zároveň je podle ní zdravé i zpívání – jak říká, je to taková zdravá dýchačka. Doporučuje proto všem, aby si zpívali.

Je tu málo originality. Tím, jak nás složenky vydírají, se rozmáhá takový ten gastro jazz, kdy se hraje k jídlu, kapely musí hrát tak, aby moc nerušily, ale je to taky výdělek. Není to jen tak. Možná za komunismu, když jsme nikam nemohli jezdit, tak se daleko víc vymýšlelo. Jana Koubková o současném jazzu

Když Janě Koubkové zemřela maminka a starší bratr, zůstala sama a musela se starat o osmiletého bratra. „Jsou věci, které člověk dělá poprvé. Po mámě zbyly dluhy, které se musely zaplatit, na všechno jsem byla sama. Naskáčou vám určité obruče a člověk musí být samostatný, musí rozhodovat a takové ženy chlapi nemají rádi,“ říká Koubková. Sama nikdy dítě neměla.

Prosadit se v jazzu nebylo jednoduché – Jana Koubková přiznává, že často brečela, a když ji nevzali do žádné kapely, začala si zakládat své vlastní. Asi 6 let učila interpretaci na konzervatoři, ale teď už neučí. „Když o to někdo hodně stojí, tak ho pozvu k sobě a už podle pohybu a toho, jak vejde, něco poznám. To všechno souvisí se zpíváním, a samozřejmě i rytmické cítění. Tak mu řeknu svůj názor.“

Janu Koubkovou baví i filmová hudba – měla možnost ji vymýšlet třeba pro film Poločas rozpadu, který byl zaměřený na škodlivost drog. Podle ní je problém v tom, že stejně jako jinde, i tady jsou určité klany, které mezi sebe nepustí nové lidi. Ji to ale mrzet nemusí – právě vydává nové album „A tak si jdu“.

Audio záznam všech rozhovorů si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.