Jazzové povídání s Janou Koubkovou

Host (Jana Koubková): Děkuji za pozvání, dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kampak to letíte, když jsme zmínili, že míříte na letiště?

Host (Jana Koubková): Přímým letem do Tel Avivu, nebo-li do Izraele. A v Tel Avivu se koná první europa jazz festival. Letí tam se mnou, nejenom tedy já s kapelou, ale Emil Viklický trio, Robert Balcar trio a také Jaromír Honzák, který tam bude s takovým mezinárodním společenstvím. Ale hlavně tam budou také Slovinci, Slováci, Maďaři, Poláci, prostě evropský festival.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je slyšet, že se těšíte, ale než se dostaneme k dalšímu povídání, pro pořádek tady máme pár fakt. Jana Koubková se narodila 30. října 1944 v Roztokách u Prahy. Od 6 let zpívala v dětském sboru Bohumila Kulínského. Vyučila se elektronavíječkou. Po maturitě absolvovala 3 ročníky lidové konzervatoře. Má za sebou účinkování v jazz-sanatoriu Luďka Holana. Založila vokální skupinu Hot tety a Horký dech Jany Koubkové s Michalem Pavlíčkem a Jiřím Hrubešem. Spolupracovala třeba s Jazz Q Martina Kratochvíla, dále Vitouš triems, skupinou Pantarei, Jazz Paranto, s japonskou pianistkou Aki Takase a tak dále.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jana Koubková patří už léta k předním osobnostem českého jazzu. Je to zpěvačka, která používá svůj hlas jako nástroj, ovládá sketové zpívání a improvizaci. Kromě jiného Jana Koubková stála také u zrodu festivalu Vokalíza. Vystupuje s komorním pořadem Recepty proti samotě jen s kytarou nebo saxofonistou, pořádá workschopy, happeningy, koncerty pro školy, jazzclub pro malé i velké.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak berou vaši muziku zejména ti malí?

Host (Jana Koubková): Berou a řekla bych čím menší, tím lepší, protože nemají ještě žádná omezení v sobě a nechají tu muziku na sobě naprosto působit tak, že opravdu si začnou dupat do rytmu nebo tleskat, vrtí se u toho, chechtají se. Samozřejmě čím starší publikum nebo třeba když to jsou studenti třeba 16, 17, 18, tak ti už jako neradi dávají na sobě znát, že se jich hned tak něco pořádně dotkne, ale nicméně vždycky je tak zvaně dostaneme. A někdy třeba i přidáváme, protože ten jazz, když se dělá poctivě a pořádně, tak on vyzařuje svoji energii a i když třeba ti mladí poslouchají něco úplně jiného, tak oni tu energii vycítí a není to jenom v tom, že se třeba hraje rychle a nahlas. Ta energie je třeba i v tiché Bosanově nebo v baladě nebo v blues. Má to sílu a já naopak pro malé hrozně ráda dělám, protože vím, že když se jim líbíme, takže je to dobrý.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste někde řekla, že vás jazz uhranul už v patnácti, čím?

Host (Jana Koubková): Tenkrát se hlavně poslouchal rozhlas a rozhlas po drátě a takový. To vy už neznáte. Rádio jsem poslouchala a tam kupodivu se vysílaly hodně bigbandy a tam jsem právě poprvé slyšela zpěvačku, která se jmenovala Ela Fidgeradl. Nevěděla jsem, že tomu způsobu zpívání beze slov na slabiky, že se tomu říká sket. Prostě mě oslovila taková ta radost, ta rytmická energie, která z toho nesmírně čišela. Měla jsem ještě navíc pocit, že to dělají všichni hrozně rádi, že v tom studiu, kde to točili, takže tam musela být báječná nálada, že to je dobrá parta lidí a že dělají něco, co někde oslovilo někde nějakou buňku v těle a začala jsem se prostě pídit, kdo to je, tu muziku jsem sháněla. Tenkrát jsem si kvůli tomu dokonce koupila takový magnetofon, stál tenkrát tisíc, pět set, což bylo tenkrát hrozně moc peněz na mě. Vážilo to asi 25 kilo a bylo to v takovým tlustým řemenu. Tenkrát se tam ještě dávaly takové obrovské cívky, takže já jsem si právě sháněla hudbu, natáčela na ty pásky a byla jsem úplně šťastná, že mám magnetofon. Takhle to nějak všechno vzniklo a už mě to nepustilo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jana Koubková je taková poměrně kosmopolitní zpěvačka. Často jezdíte za muzikou na různé festivaly. Už jsem zmínili Izrael. Navštívila jste také Afriku mimo jiné, dvakrát, byla jste na pobřeží Slonoviny a v Senegalu. Nechystáte se tam znovu?

Host (Jana Koubková): Ani ne, já myslím, že mi to už docela stačilo, i když bych se spíš rád právě zúčastnila nějakého festivalu. Třeba předloni, když jsem tam byla s českým Karnitovým kvartetem, tak jsme původně měli jet na mezinárodní festival na Kaplerické ostrovy. Bohužel z toho na poslední chvíli sešlo. Ani do teďka nevíme, z jakých důvodů, ten festival se prostě nekonal, ale už bylo všechno tak vyřízené, že vlastně ta česká ambasáda v Senegalu, v Dakaru udělali všechno pro to, abychom ten čas využili, koncerty přímo v Dakaru a v Sant Luise, takže jsme dělali pro různé posluchače, ale by jsme tam na místní konzervatoři.

Moderátor (Naděžda Hávová): To se absolutně nedá srovnat, prostě oni jsou strašně chudí, takže přijdete sice do nějakého obrovského domu, ale tam jsou holý zdi, tam nejsou žádný ani nástroje nebo jsme tam našli jedno rozvrzané pianino. Pokud tam měl vůbec někdo nějaký klarinet, tak to nějak divně pískalo. Hlavně se používají ruce, nohy, hlas.

Moderátor (Vladimír Kroc): To jste byla ve svém živlu.

Host (Jana Koubková): No právě, bubínky a zvláště když jsem byla třeba na pobřeží Slonoviny, tak tam jsem si říkala, hrome, už jsem možná v té Africe tady někdy jednou už někde odžila nějaký život, protože tam jsem totiž tenkrát byla sama a vlastně jsem zpívala s těmi Afričany. Já jsem neznala ty jejich skladby a oni ne moje, ale bylo to o naslouchání se a vciťování se vzájemně do těch hudebních takových myšlenek. Abych tak řekla, mě to hrozně vyhovuje, že tam není právě moc té harmonie, že vlastně člověk je tam v té hudbě nesmírně volný a ta hudba je nesmírně barevná, rytmická a člověk vymyslí nějaký motiv a najednou to všichni opakují a pak zase oni vymyslí motiv a zase já opakuji s velkou chutí. Prostě to mě strašně bavilo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Sotva se vrátíte z Tel Avivu, budete koncertovat v Praze v rámci projektu: Rebelující dámy české hudby. Povězte nám o tom něco.

Host (Jana Koubková): Co je to rebelující, co je to rebel, co je to rebelka?

Moderátor (Vladimír Kroc): To je váš životní postoj.

Host (Jana Koubková): Spíš je to ta odvaha být sama sebou a to za každých okolností, i když to třeba není vždycky příjemné jak pro mne, tak pro to okolí. Že si prostě něco vezmu do hlavy a jdu za tím a udělám to, i když si třeba natluču nos. V tom je asi ta moje rebelie, ale řekla bych, že se ta cesta v něčem vyplácí, protože já jsem vlastně okusila i docela dost různých prací, poznala jsem spoustu rozmanitých lidí a nevyšla jsem vždycky ze všeho vítězně, ale řekla bych i to, co nekončí vítězstvím, tak to je nesmírně dobře, že to člověk zažije. Dokonce to někdy bývá i lepší než to vítězství, protože se člověk daleko víc o sobě a o ostatním světě dozví a daleko víc v sobě vyburcuje síly, které tam ještě někde spí, a jako mě vlastně to, co se nepovede, tak mi to vlastně něčím nějak obrodí, že vlastně udělám pak všechno pro to, aby se příště povedlo úplně něco jiného.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ten koncert bude 13. května v 19 hodin, 30 minut v Městské knihovně v Praze. Ten projekt je myšlen jak? Koho vlastně spojuje jako rebelující ženy?

Host (Jana Koubková): Fakt je, že to není můj projekt. Vymyslela to určitá agentura, ale bylo mi příjemné, že jsem byla pozvána, ale mám dojem, že v tom má prsty Aleš Opekar, který to uvádí, a myslím, že to je asi i jeho dramaturgie, protože akorát mě tady chybí Mirka Křivánková, která ale bohužel je nemocná, protože to je velice zajímavá zpěvačka.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já bych se vrátil ještě k té myšlence, protože vás provází dlouhou dobu, shodou okolností jsme tady nalistovali, myslím, že to byl rok 1983 a vaší úvahu v melodii, kde jste se věnovala tomu, že vlastně ten svět jazzu, že to je mužský svět jazzu a že ženy do toho moc nepasují.

Host (Jana Koubková): To je pravda, to tak sedí, protože ten jazz opravdu člověk musí mít rád a opravdu si s ním moc peněz nevydělá. A samozřejmě že jsou někteří, kteří si vydělají, ale musí toho dělat víc. Třeba to doplňuje tím, že právě učí na škole nebo kdo je schopný psát třeba hudbu filmovou, divadelní, tak tam pak samozřejmě ty peníze jsou podstatně lepší, ale takoví ti pěšáci a ti, co umějí třeba jenom na jeden nástroj a jsou dobří, tak nemají to lehké, hraje se prostě po klubech, tam se platí odjakživa a všude málo. Navíc tam také bývá zakouřeno. Jazzoví zpěváci nebývají často v televizi, je to vůbec menšinový žánr na celém světě. Když už chce nějaká zpěvačka prostě zpívat jazz a je jí třeba dvacet, tak to opravdu musí mít v sobě strašnou sílu to chtít dělat, protože ženská prostě chce být v televizi, když zpívá, chce kolem sebe všechno to, co třeba mají zpěvačky pop music, pokud jsou tak na vrcholu. Aspoň já si pamatuji tu dobu, když jsem začínala a to už mi bylo 30, tak jak mi to bylo líto, protože jsem té muzice strašně věřila, bylo mi líto, jak vlastně v té televizi toho jazzu bylo strašně málo, ale když to porovnám s dobou, ve které teď se právě nacházím, tak ono se to nějak s tím jazzem moc nezměnilo. Řekla bych, že těch jazzových pořadů sice je tady daleko větší nabídka zahraniční, která je daleko větší než třeba z té původní české tvorby.

Moderátor (Vladimír Kroc): My si ale teď pustíme vaši tvorbu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Abychom doplnili jazz ve vysílání.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co to vlastně bude, co jste vybrala? Vy jste nám přinesla takový štos cédéček.

Host (Jana Koubková): Vy jste říkali, abych dala něco veselého, tak bude to Holka modrooká, je to vlastně normální písnička lidová, kterou znají děti, dospělí, a musím říct, že tady se mnou hraje také Jirka Hrubeš na ty všelijaké bubínky a Michal Kocáb je také u toho.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dočetla jsem se, že mezi vaše zájmy kromě muziky patří také psaní, turistika, čtení, naslouchání a koukání. Které z této věcí se momentálně věnujete nejvíce?

Host (Jana Koubková): Ono je to všechno dohromady, takže já samozřejmě teď jedu na festival a mám v kabele foťák, budu tam mít blok, tužku a budu to všechno kombinovat dohromady. Až se vrátím, tak věřím, že třeba se zrovna tady takhle sejdeme a já vám budu povídat něco o svých dojmech.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy máte pořad na stanici Praha, takže bychom asi mezi záliby měli doplnit povídání, protože se v něm zejména povídáte s posluchači. Jmenuje se Schůzka s mocí, takové noční příjemné popovídání.

Host (Jana Koubková): Já tam pouštím hudbu, kterou si pečlivě vybírám, protože je to takový magický čas a vždycky tam mám nějaké téma, třeba o klobouku nebo co mě napadne. Je to takové jako odlehčení takže volá leckdo, třeba ze Zlína, z Českých Budějovic nebo z Prahy 7, tak se snažím být tak trochu dobrá jako vy.

Moderátor (Naděžda Hávová): Měla jste také pořad, ten se jmenoval Recepty proti samotě. Pořád tuším, že s ním vystupujete různě po divadlech.

Host (Jana Koubková): Je to takový komorní pořad, kde samozřejmě zpívám, ale také povídám právě některé ty svoje zvukomalebné fejetony.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mimochodem jaký má Jana Koubková recept proti samotě?

Host (Jana Koubková): Náhodou samota je pěkná věc, člověk naopak po ni touží, protože ač já většinou žiji sama, tak já jsem ale strašně moc mezi lidmi. Navíc žiji v centru Prahy, kde pěkný rachot. Jako taková ta samota, aby si člověk začal do galerie a byl tam sám, protože takhle se nejlépe třeba vnímají obrazy nebo aby byl třeba v lese na procházce sám nebo aby právě byl v tichém pokoji, kde nebude žádné rádio a kde si bude pěkně jenom číst.

Moderátor (Naděžda Hávová): Oni to dneska už asi lidé moc neumí být sami.

Host (Jana Koubková): A nebo se toho i bojí, protože vlastně já se vždycky těším na tu samotu docela.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mě napadlo, že asi netrpíte samomluvou, ale samozpěvem, že si často sama pro sebe broukáte, je to tak?

Host (Jana Koubková): Ano. Ale ono vždycky ze mě vypadávají nějaké zvuky, ať jdu cestou po ulici nebo velice ráda otevřu dům a ten dům je takový ještě cihlový a vysoký a hned si začnu pískat, protože to tam pěkně zní.

Moderátor (Naděžda Hávová): My jsme si ještě před písničkou povídali o tom, že jazzem se nedá zřejmě příliš uživit, že jazz je taková náročná muzikální. Není tak populární jako třeba popová muzika, přesto vás si loni vyhledal jeden japonský producent a vydal vám v Japonsku dvojcédéčko.

Host (Jana Koubková): Já jsem také na to koukala. Respektive jsem se to dozvěděla, až od Supraphonu, protože on vlastně jednal se Supraphonem. Ten samozřejmě má těch vydaných desek a cédéček nejvíc, ale já s ním nemám žádnou exkluzivní smlouvu, takže já vlastně jsem nemohla jednat s ním osobně, ale on přece jenom potom ke mně cestu našel přes internetové stránky a viděl, protože já jsem tam měla zobrazený prostě obaly svých desek a takový přehled, co jsem prostě všechno zazpívala. Teď on viděl, že Supraphon vlastně všechno nevydal, takže oslovil mě a chtěl prostě spojení právě na Český rozhlas, protože tady je spousta nahrávek, které lidi už ani neznají, co jsem tady natáčela s Bigbandem Českého rozhlasu, ale i s různými jinými skupinami, tak prostě si to všechno nějak našel, chtěl pak ode mě soustu fotek. Viděli jste sami, že to je úžasný obal, nádherný, akorát si tam člověk moc nepočte.

Moderátor (Vladimír Kroc): I když si tam člověk moc nepočte, tak mě tam zaujala jedna fotografie, kde jste na televizní obrazovce. Přiznám se, že jsem vůbec netušil, že jste se jeden čas živila jako televizní hlasatelka.

Host (Jana Koubková): No tak to právě bylo v letech, kdy jsem zkoušela všechno možné.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaká to byla zkušenost pro vás tehdy? To bylo někdy začátkem 70. let.

Host (Jana Koubková): 1969 nebo tak nějak. Vlastně tenkrát tam byla ještě Marta Hajnová, teď se jmenuje Skarlandtová. Vím, že mě zaučovala a já jsem vždycky dělala to dopolední vysílání, takže jsem měla vždycky ty načančané vlasy. Řeknu, že ten hlavní dojem byl pro mě velmi nepříjemný, že vlastně mluvím do nějakého hledáčku, do nějakého světélka a že prostě nejsou přede mnou lidi. To bylo velice těžké.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste říkali, že se Japonci zajímali o to, jaká jste byla jako teenagerka, dočetl jsem se, že jste se věnovala gymnastice, lehké atletice, vodnímu slalomu. Co provozujete teď za sport?

Host (Jana Koubková): Fakt je, že ten pohyb je hrozně důležitý. Já jsem člověk odjakživa hejbací, ale tím, jak mám trošku jinou tu životosprávu s tím zpíváním a s tím málo spaním také. Také třeba nechodím tolik moc plavat, protože se vždycky bojím, abych tam nechytla nějaký bacil, a tím pádem člověk si váží každé smlouvy, kterou má na vystoupení. Ale hodně rychle chodím, jak můžu, tak aspoň mám už takový okruh a do kopce, z kopce a to je fofr.

Moderátor (Vladimír Kroc): A co třeba jóga nebo něco podobného?

Host (Jana Koubková): To jsou dobrý věci, ale já právě jsem taková moc živá na to, já to prostě neumím, pořád na něco myslím.

Moderátor (Naděžda Hávová): My jsme ve výčtu vašich činností nechtěně opomněli dramaturgii v Jazzklubu U staré paní a také děláte dramaturga jazzových parníků na Vltavě.

Host (Jana Koubková): Jenom jeden parník, Jazzboath Kotva se jmenuje.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jaký je vůbec o tyhle pořady zájem?

Host (Jana Koubková): S tou dramaturgií je to tak, že je to vlastně díky lidem jako je Jakub Dostál a jeho přítelkyně Lucie, kteří si vlastně pronajali na nějakou dobu právě ten Jazzklub U staré paní a velice dobře ho zrenovovali. Opravdu tam zavedli tím, jak to tam celé zrestaurovali tím, jak se obklopili nesmírně příjemným mladým personálem, usměvavým. Každý tam chce hrát, protože tam je prostě úžasná atmosféra, hraje se tam každý večer a je tam v podstatě skoro každý večer narváno.

Moderátor (Naděžda Hávová): Je těžké hledat jazzové muzikanty?

Host (Jana Koubková): Vůbec ne, tady jich je strašně moc. Mám pocit, že je čím dál více muzikantů, a je to ještě k tomu tak, že vlastně každý ten jazzman má ještě několik svých kapel, aby se právě nějak uživil. Spousta jazzmanů se prostě živí po těch jazzových klubech a to je dost hrozný.

Moderátor (Vladimír Kroc): A vaše kapela, která vás doprovází, se aktuálně jmenuje EU-band. My jsme čtvrtým dnem v Evropské unii. Co to říká vám osobně?

Host (Jana Koubková): Taky se mě ptali, já jsem vlastně byla v Bratislavě toho 1. května, zpívali jsme. Mě to říká to, že nic dobrého se nepokazí a to, co je špatné, to časem zmizí. Tím, jak jsem byla v té Bratislavě, tak jsem tam navíc ještě uvedla větu: No vidíte, milí Slováci, konečně jsme zase my Češi a Slováci pohromadě pod jednou střechou, ale jako abych to tak nějak jako citelně pociťovala, to ani ne. Spíš si myslím, že skutečně je skvělý, že se může cestovat, že se to všechno zjednodušuje. Hlavně bych řekla, že ta mladá generace má teď obrovský výhody, co my jsme neměli.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já ještě musím říct, Jana Koubková vstupuje do Evropské unie s novou image. Dneska je celá v červeném. Svoje blond vlasy vyměnila za krásné červené. Co že taková radikální změna?

Host (Jana Koubková): Tak já odjakživa mám ráda červenou barvu. Neměla jsem tedy rád takovou tu komunistickou, ale červená je pro mě znamení sangviniků a prostě živočišných temperamentních úžasných lidí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Možná i rebelujících dam české hudby. Jak jsme o tom mluvili, ještě jednou pozveme na koncert, který bude 13. května v Městské knihovně v Praze od 19 hodin a 30 minut. Tam můžete Janu Koubkovou nejenom slyšet, ale také vidět. Popřejeme šťastnou cestu a šťastný návrat samozřejmě z Izraele.

Host (Jana Koubková): Já moc děkuji a myslím, že v té Městské knihovně je příjemné to, že to je právě od půl osmý, že to není v žádném začouzeném klubu, takže návštěvníci, kteří právě z těchto důvodů třeba ten klub nenavštíví, tak právě má možnost uslyšet úžasný koncert. Přijďte taky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Přijdeme. Teď se s vámi rozloučíme samozřejmě jak jinak než vaší písničkou. To byla zpěvačka Jana Koubková. Děkujeme, hezký den, na shledanou.

Host (Jana Koubková): Děkuji za pozvání.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na slyšenou se s vámi těší Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Přejeme hezký den a hezký poslech následující písničky.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.