Jan Macháček: Co euro nezabije, to ho posílí
Jednou z velkých potíží světa je rozšířená existence lidského druhu druhu „jájsemvámtoříkalů“. Když se něco vážného děje, snaží se zodpovědní a rozumní lidé dát hlavy dohromady a situaci řešit.
„Jájsemvámtoříkalové“ a „jájsemmělpravdové“, tedy většinou lidé s poněkud přerostlým narcistním egem, stojí opodál a do omrzení říkají, že měli pravdu.
Když si na výletě v horách někdo zlomí nohu, připravují jedni improvizovanou dlahu a nosítka, ale „jájsemvámtoříkal“ postává stranou a mudruje. Takový jedinec bývá pak v kolektivu patřičně oblíben.
Podobní jedinci se dnes vynořují i v případě krize eurozóny. Jak se má situace řešit nám nenapovědí, omezí se pouze na zvýrazňování své geniální předpovědi. Euro prý nemělo vznikat, když neexistuje možnost společné fiskální politiky.
Většinou jsou tito lidé vždy apriori proti všemu, co nenapadne je samotné. A pokud se trefí do černého, je to svým způsobem náhoda.
Ale zpátky k euru. Fakt, že bez společných daní, společného dluhopisu a ministerstva financí stojí na jedné noze, museli tušit i jeho zakladatelé a doufali, že k těmto věcem posune euro každá krize, kterou společná měna přežije, totiž podle hesla co euro nezabije, to ho posílí.
A to se bude dít, pokud euro neskončí nebo se nerozpadne, bude muset budovat normální instituce normální měnové zóny a Evropská unie se bude federalizovat. Bude to však proces, který potrvá a bude bolestivý – budou se měnit evropské smlouvy i národní ústavy, včetně neohebné německé.
Důležité je také vědět, že pokud by se euro přeci jen rozpadlo, neznamená to pro nás větší svobodu a nezávislost na sousedním Německu. České hospodářství je velice provázané s tím německým a buď s ním bude sdílet společnou měnu nebo tu vlastní bude muset k německému euru či marce pevně zafixovat. Vývozci, dovozci a investoři na kterých naše hospodářství stojí, nejsou totiž vůbec zvědaví na nějaké kurzové divokosti a nezvladatelné výkyvy.
