Jak bojovat s postcovidovou úzkostí? Strachem mozek reaguje na nebezpečí, upozorňují odborníci

Nejprve trocha teorie. Zatímco strach vyvolává konkrétní podnět a odezní, jakmile necítíme nebezpečí, úzkost obvykle máme z potenciálních hrozeb v budoucnu. Úzkost tedy zabraňuje, abychom se dostali do situace, kterou mozek vyhodnotil jako nebezpečnou.

Senzorem strachu v mozku je takzvaná amygdala. „Má široké spoje s mozkovou kůrou, s částí mozku, která se jmenuje limbický systém a je velmi důležitá pro emoce, a je propojená s hypotalamem. Ten je nadřazeným centrem autonomního systému, který ovlivňuje naše fyzické procesy,“ vysvětluje neurolog Martin Sabela z Fakultní nemocnice v Ostravě.

Právě propojení amygdaly s hypotalamem má mimo jiné za důsledek různé projevy strachu na lidském těle. „Vyplaví se adrenalin a vyplaví se stresové hormony z nadledvin. Rozšíří se nám zornice, zrychlí se nám tep, zvedne se nám tlak a jsme připraveni, abychom nebezpečné situaci čelili.“

Čtěte také

iROZHLAS

Studie ukazuje, že u pětiny lidí má covid psychické následky. ‚Nestyďte se za ně,‘ nabádá psychiatr

Pomoct může kognitivně-behaviorální terapie

V případě patologické úzkosti nervový systém člověka neumí ze zkušenosti správně vyhodnotit, čeho se bát, a čeho ne, takže se celý tento mechanismus spouští ve chvíli, kdy nemá. Tyto paměťové stopy vytváří mimo jiné mozková kůra nebo třeba část mozku zvaná hippocampus. 

Čtěte také

Způsobuje koronavirus demenci? Podle vědců trpí až pětina covidových pacientů duševní poruchou

A co se v mozku děje, kdy se člověk snaží strachu nebo úzkosti zbavit? Souvisí to s pojmem plasticita mozku. Čím víc určitá centra dráždíme, tím lépe si vštěpují nové informace.

„Podobným způsobem můžeme plasticitu využít. Například díky kognitivně-behaviorální terapii můžeme pacientovi pomocí postupné expozice nepříjemným stimulům ukázat, že nebezpečí nehrozí,“ popisuje Martin Sabela. Podobně je prý možné postupovat i při takzvané postcovidové úzkosti, kdy lidé mají strach z návratu do normálního života.