Evropská hudební škola pro děti s tělesným postižením

Host (Šimon Ornest): Ano, dobrý den.

Moderátor (Jana Klusáková): Zní tak povědomě, kulturně. Řeknete nám k tomu něco víc?

Host (Šimon Ornest): Teď jste mě zaskočila, co bysme k tomuhle víc říkali?

Moderátor (Jana Klusáková): Čí jste?

Host (Šimon Ornest): Svejch rodičů, no. Jirka Ornest je můj táta, Daniela Kolářová je máma.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, tak je pozdravujte. I ta babička stará pookřeje zjara, se říká, taky jste pookřál letos zjara?

Host (Šimon Ornest): Ale jo, no tak přišlo to náhle, po dlouhý době, jo, jo, teď už je to hezký.

Moderátor (Jana Klusáková): Teď jsem si vzpomněla, vy máte ještě bratra.

Host (Šimon Ornest): To je Matěj Ornest.

Moderátor (Jana Klusáková): Ten je starší, mladší?

Host (Šimon Ornest): To je o tři roky mladší, pokud si pamatuju dobře.

Moderátor (Jana Klusáková): A vám je?

Host (Šimon Ornest): Mě by mělo teď bejt 32.

Moderátor (Jana Klusáková): Prosím vás, jak se roste v herecké rodině? Dobře?

Host (Šimon Ornest): Tak nějak normálně. Já jinou rodinu neznám, takže nevím taky, co bych k tomuhle povídal.

Moderátor (Jana Klusáková): Vodili vás rodině po hereckých šatnách?

Host (Šimon Ornest): Něco tam proběhlo takovýho, no. Tak teď si dávám, zase odpočíváme od divadla trochu.

Moderátor (Jana Klusáková): Ani ten váš bratr se k tomu nedal?

Host (Šimon Ornest): Ne, ne, brácha teď pracuje s počítačema.

Moderátor (Jana Klusáková): Přinesete někdy někomu květiny nebo aspoň jednu kytku?

Host (Šimon Ornest): Úplně to nepraktikuju, já se snažím, nosím dárky, který by udělaly radost mě.

Moderátor (Jana Klusáková): Například.

Host (Šimon Ornest): Věci typu doutníků a nožů a podobnejch věcí.

Moderátor (Jana Klusáková): Vystudoval jste střední školu, obor řezbář. Jak se studuje na řezbáře, jaké předměty tam ty studenty učí?

Host (Šimon Ornest): Tak kromě nějakejch povinnejch dějin umění a odbornejch předmětů to byla úplně normální střední škola.

Moderátor (Jana Klusáková): Já jsem kdysi v létě vyřezala docela povedenou lodičku, dobře plavala, pamatuju si, jak tak hezky vyhřátě, letně, tak voněla, kdy vy jste začínal s tou vaší řezbářskou kariérou? Taky jako dítě?

Host (Šimon Ornest): S kariérou, no tak vzhledem k tomu, že teď jsem v Jedličkově ústavu, tak nevím přesně, já to plánuju, že bych se k tomu vrátil v důchodu a jako dítě mě to bavilo si vyřezávat něco, no.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdy jste naposledy vyřezával, když jsme u toho?

Host (Šimon Ornest): Tak, když mám vždycky nějakou delší dobu volno, což bejvá zase vzhledem k tomu oboru mýmu teď současnýmu o prázdninách, tak většinou po pár dnech něco chytím a něco začnu dělat. Dobře se mi odpočívá u toho.

Moderátor (Jana Klusáková): Která dřevina je ideální pro vyřezávání?

Host (Šimon Ornest): Tak jak na co, ale já třeba jsem chtěl dělat loutky, zatím jsem udělal jednu jako maturitní práci, ale tak to je většinou lípa a jinak záleží na tom, co děláte zrovna, no.

Moderátor (Jana Klusáková): Vaší další školou byla Husitská teologická fakulta. Co vás na ni přivedlo a proč jste ji nedostudoval?

Host (Šimon Ornest): Po ukončení střední školy jsem zvažoval, co bych tak dělal a i jsem se pokoušel nějak pracovat v tom oboru a při tom jsem se přihlásil na Husitskou teologickou fakultu, tehdy s takovejma nějakejma romantickejma představama, že tam potkám někoho, kdo mi řekne o životě víc a to se úplně nepovedlo, což nedávám nikomu za vinu a kromě toho se tam na mě sesypalo tolik učení, že jsem to v životě neviděl, takže ten romantickej jsme se nějak rozplynul. Taky tam byl judaismus, kterej mě zajímal a do určitý míry zajímá pořád, ale několik nepoužívaných jazyků hned v prvním ročníku mě rychle uvedlo do reality zpátky. V tom prvním ročníku tam byla latina, byla tam biblická hebrejština a ivrit, což je teda moderní současná hebrejština a už se mi začalo zatmívat před očima.

Moderátor (Jana Klusáková): Řezbář, student teologie, vychovatel tělesně postižených dětí. A tím jste už desátý rok. V téhle práci jste se, jak se říká, našel?

Host (Šimon Ornest): Tak, já jsem v době právě, kdy jsem teda opouštěl fakultu a pokoušel se nějak uživit a už mi začalo trochu vadit, že si musím každejch 14 dní domů k rodičům pro nějakou dotaci, zvažoval, co budu dělat, zjistil jsem, že pro mě by byla ideální práce se stálým, i třeba malým příjmem, abych nějak se mohl věnovat jednou měsíčně složenkám, tak jsem dostal echo od kamarádky, že by možná v Jedličkárně stáli o někoho, třeba i do dílny na nějakou arte terapii nebo ergo terapii se dřevem a s tím jsem se tam byl zeptat na práci a dozvěděl jsem se, že v tomhle oboru zrovna teda tam práce není, ale že shánějí chlapi na práci vychovatele na domově mládeže a to znělo tak příšerně, že jsem to musel prostě zkusit a po pár letech, protože pořád na něco musím troubit a baví mě to a hrát, tak tam tak nějak vzniknul hudební kroužek, z kterýho pak vzniknul soubor The Tap Tap.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste tam přišel v roce 97, vzpomenete si na ty první dojmy, když jste tam vůbec vešel do Jedličkova ústavu? Tehdy jste tam byl poprvé?

Host (Šimon Ornest): No, vlastně určitě v Jedličkárně tehdy jsem přímo uvnitř byl poprvé a první dojmy byly rozpaky obrovský a nevěděl jsem, jak se mám k dětem s tělesným postižením chovat, jak s nima mám jednat a v průběhu tý práce jsem přišel na takový tři fáze. V první fázi, teda to jsou hrozný rozpaky a ty děti vás moc mezi sebe neberou, protože vidějí, že se stydíte a buďto se styději taky nebo vás mají za pitomce úplného, potom je takový to období, kdy zjistíte, že všechno funguje úplně jako normálně a že kdo potřebuje, tak si o něco řekne a kdo nepotřebuje, tak tomu jste jedno, no a pak je to třetí období, ke kterýmu každej při tyhle práci si dojde, kdy už se chováte k lidem s tělesným postižením úplně stejně hnusně, jako ke komukoli jinýmu.

Moderátor (Jana Klusáková): A vy jste, že se tam ptám, v kterém období?

Host (Šimon Ornest): Já určitě už jsem dávno prošel tím třetím a hledám nějaký čtvrtý právě.

Moderátor (Jana Klusáková): Představte, prosím, milý pane Orneste, instituci Jedličkova ústavu posluchačům, kteří o ni nevědí vůbec nic, anebo jenom velmi málo.

Host (Šimon Ornest): Tak ten oficiální název, pokud si to vybavuju dobře, je Jedličkův ústav a školy hlavního města Prahy a funguje to tak, že při ústavu přímo funguje několik škol, myslím, že je tam gymnázium, obchodní škola, praktická škola, myslím, že rodinná a . .

Moderátor (Jana Klusáková): A včetně základní školy?

Host (Šimon Ornest): Základní škola tam myslím. . .

Moderátor (Jana Klusáková): Myslím, že tam není, viďte.

Host (Šimon Ornest): Myslím, že není, ale nerad bych teda kecal. Jsem teda vychovatel na domově mládeže, takže se věnuju dětem v jejich volnu.

Moderátor (Jana Klusáková): A dětem veškerého věku?

Host (Šimon Ornest): Zrovna na tý budově, která se jmenuje TAPKY, což je zkratka technicko administrativní práce, která v ty budově zůstala a z toho vlastně potom vzniknul i název The Tap Tap, tak to je internát pro střední školy a učňáky.

Moderátor (Jana Klusáková): Je to těžké získat si autoritu u těhle dětí?

Host (Šimon Ornest): Získat si autoritu, prostě buďto jde nebo nejde, no. Většinou se dětem líbí, když zbytečně neděláte na ně nějaký ramena a přitom třeba trochu něco umíte, tak to většinou zabírá.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale zase se říká, že když jste s nimi příliš velký kamarád, tak že to taky nefunguje.

Host (Šimon Ornest): Tohle je těžký hrozně, no. Je potřeba, aby každej asi v tom našel nějakej vlastní způsob, vlastní cestu.

Moderátor (Jana Klusáková): S jakým postižením jsou děti v Jedličkově ústavu?

Host (Šimon Ornest): Ti postižení jsou tam nejrůznější, ten ústav je definovanej jako ústav pro lidi s fyzickým handicapem nebo pro lidi s tělesným postižením, ale někdy ty postižení jsou kombinovaný, no, tak je to myopatie, poúrazový děti, dětská mozková obrna a tak.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže hlavně jsou tam vozíčkáři.

Host (Šimon Ornest): Není to úplně tak, že by tam byli hlavně, je tam hodně dětí na vozíku a spousta dětí, který mají teda třeba lehčí postižení nebo jsou po ty dětský mozkový obrně a tak dál, no.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste nám přinesl první cédéčko toho vašeho souboru The Tap Tap.

Host (Šimon Ornest): No tak, zhruba po šesti nebo sedmi letech nějakého úsilí a činnosti se nám podařilo vydat debutovou desku, která se jmenuje Hopši dy ry dy a pokřtili jsme ji 7.4. v Divadle Archa, ta akce se jmenovala Hopši dy ry dy, aneb party na kolečkách, hráli jsme tam my, jako hlavní hvězdy večera, potom byl křest, pak jsme promítali film Cesta z konce Ukrajiny, který dokumentuje naši spolupráci s ukrajinským souborem Huculik a potom hrála kapela Sto zvířat jako host a ještě večírek dotahoval DJ Baltazar a musím říct, že ta akce se mimořádně povedla a jsme s ní všichni spokjení.

Moderátor (Jana Klusáková): Tak si dáme tu úvodní píseň.

A tím hostem je Šimon Ornest, od roku 97 vychovatel v pražském Jedličkově ústavu. Vy jste, pane Orneste, vedl i kapelu, ve které hráli profesionální muzikanti a uprchlíci z tábora v Bělé pod Bezdězem. Řekněte o tom něco.

Host (Šimon Ornest): Tak vlastně takovou souhrou náhod mě oslovila Jana Svobodová a Ondřej Hrab, kteří dělali projekt, kterej původně vzniknul ve spolupráci s holandskou skupinou Doctroob.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, já bych jenom připomněla, že ti dva jsou z pražské Archy, z Divadla Archa.

Host (Šimon Ornest): No, no, no. Pan Hrab je ředitel, ty mě oslovili, protože se dozvěděli o tom, že teda pracuju nějak v muzice a vedu nějaký work shopy, ta myšlenka asi, abych to řekl v krátkosti, byla prostě udělat několik divadelních představení s uprchlíkama z uprchlického tábora v Bělý pod Bezdězem. Ta akce byla myslím hrozně hezká a byla i navštívená nějak, takže tam jsme se seznámili.

Moderátor (Jana Klusáková): Hodláte se i nadále věnovat pouze dobročinným akcím?

Host (Šimon Ornest): Já to neberu úplně jako dobročinný akce, protože ještě hraju v několika dalších kapelách a mám vlastní kapelu a vlastně i přes tyhle zkušenosti a kontakty jsem se dostal zase k jinejm zkušenostem a kontaktům, tak mě se pořád všechno tak propojuje a teď to vypadá, že by do 5 let v Jedličkárně měla vzniknout hudební škola, teda oficiální název je Evropská hudební škola pro lidi s tělesným postižením a tak se mi zase scházejí všechny ty aktivity v nějakým větším projektu, kterej už byl určitě mu neříkal dobročinnej, to by měla bejt všem otevřená, pro všechny přístupná lidová škola umění na velice vysoký úrovni, kde bych asi chtěl zaměstnat potom všechny zase lidi a známý, s kterýma jsem se potkal, který něco umějí a mají nějakou schopnost to předávat dál a budu se samozřejmě snažit, aby byli lehce nadprůměrně zaplacený, protože to považuju za důležitou motivaci, jak vy říkáte, v dobročinným oboru.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy budete potřebovat pro ty děti hudební nástroje, které budou přizpůsobené některým těm jejich postižením, jak je budete získávat?

Host (Šimon Ornest): Tak, my teď máme požádáno na strukturálních fondech v rámci grantů v JPD 3, opatření 3/1, teď jsem to úplně vysypal, jak už jsem to slyšel milionkrát, o podporu pilotního projektu té hudební školy. A v rámci toho se chystám taky, ať už ten projekt dopadne nebo ne oslovit nějakého světového výrobce hudebních nástrojů, uvažovali jsme zatím o firmě Jamaha, která je taková všestranná a s tou se jednak pokusit dohodnout nějaké podmínky vybavení té školy a zároveň se pokusit s nimi navázat nějakou spolupráci při vývoji těch kompenzovaných upravených hudebních nástrojů. Čím dál víc si uvědomuju, že kdybych uvažoval o rodině, což pomalu moje biologické hodiny začínají naznačovat. . .

Moderátor (Jana Klusáková): Ve dvaatřiceti, ano.

Host (Šimon Ornest): Tak by nebylo možný vystačit s platem Jedličkárny a zároveň dělat takhle nadstandardní práci, protože to je skutečně spousta energie a spousta času a není možný, když chcete dosáhnout nadprůměrnejch výsledků se tomu věnovat průměrně.

Moderátor (Jana Klusáková): A co byste v takovém případě dělal?

Host (Šimon Ornest): V takovým případě bych asi. . .

Moderátor (Jana Klusáková): Byste se dobře oženil.

Host (Šimon Ornest): To je jedna z možností.

Moderátor (Jana Klusáková): Takzvaně výhodně, ano.

Host (Šimon Ornest): Jedna z reálnejch možností zatím v současným systému, ale spíš bych asi se snažil sehnat ty peníze z míst, odkud se sehnat dají a to je zatím ta Evropská unie.

Moderátor (Jana Klusáková): Představili jsme vám Šimona Ornesta, autora projektu Evropské hudební školy pro děti s tělesným postižením. A na závěr ještě jedna písnička z CD Hopši dy ry dy. Hraje skupina The Tap Tap pod vedením Šimona Ornesta.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.