Egyptští veteráni jomkipurské války vzpomínají, jak se probíjeli pouští a zajetím
Přesně před čtyřiceti lety vypukla na Blízkém východě zatím poslední velká válka mezi arabskými zeměmi a Izraelem. Arabové ji nazývají válkou říjnovou, Izraelci válkou jomkipurskou, protože začala na jeden z největších židovských svátků. Hrdinové této války už jsou dnes v důchodovém věku. Podívali jsme se do zapadlé vesnice v nilské deltě za dvěma bývalými egyptskými vojáky, kteří skončili v izraelském zajetí.
Po dvou a půl hodinách jízdy z Káhiry mi hlásí řidič jméno malé vesnice, kam mám namířeno. Auto odbočuje z asfaltové silnice vedoucí podél zavlažovacího kanálu na prašnou cestu k obci. Na konci vesnice zastavujeme u pěkného venkovského domu s velkou zahradou.
Vítá mě tu Fathí Harfúš. Je mu 65 let. Ve své tradiční egyptské dlouhé košili ani trochu nevypadá, že byl před čtyřiceti lety příslušníkem elitních egyptských komand.
„My jsme o té operaci samozřejmě předem nevěděli. To bylo tajné. A najednou v poledne 6. října nám řekli: Najezte se! To bylo divné, protože byl ramadán a my jsme se samozřejmě postili,“ vzpomíná Fathí Harfúš na dvoře u čaje na překvapující začátek říjnové války.
Cílem bylo zaútočit z týlu
Za chvilku se k nám přidává Fathího kamarád Muhamad Šaabán, učitel na místní škole. Také on je veteránem říjnové války.
Cílem egyptských komand, ve kterých bojovali Fathí i Muhamad, bylo zaútočit na izraelské cíle z týlu, tedy z jihu Sinajského poloostrova. Většina izraelských jednotek se totiž soustředila na obranu východního břehu Suezského průplavu.
„Naše bojové skupiny naložili do vrtulníků a ty nás převezly přes Suezský záliv doprostřed hornaté jižní Sinaje. Cílem skupiny pak bylo dostat se potají pěšky do Abú Zunejme, kde byla izraelská základna,“ popisuje Fathí začátek akce.
Pouští se probíjeli týden
„Vyskočili jsme z vrtulníku z několikametrové výšky a začali zjišťovat, kde přesně jsme. Měli jsme s sebou průvodce, sinajského beduína. Terén tedy dobře znal. Přiletěl s námi vrtulníkem,“ vzpomíná Fathí a zapaluje cigaretu.
24členné komando se nakonec pouští probíjelo oproti plánovaným dvěma dnům skoro týden. Prakticky bez vody, zato s padesáti kily na zádech. „Šli jsme od devíti večer do pěti ráno. S prvním rozbřeskem jsme se museli schovat do skal, aby nás neviděli z letadel,“ popisuje taktiku Fathí.
Nakonec padlo vyčerpané komando do rukou izraelských vojáků. Úvodní přestřelce padl za oběť beduínský průvodce. Ostatní skončili v zajetí až daleko v Haifě na severu Izraele.
Obyčejný voják není veterán
Ptám se Fathího, jak po celé ty měsíce egyptští zajatci s izraelskými vojáky komunikovali a jestli jim někdo musel pořád překládat. „Ne, mluvili arabsky. Je tam totiž hodně Židů arabského původu. A tyhle lidi Izraelci používali jako stráž, která nás hlídala.“
První zprávy se rodina o Fathím dozvěděla až po třech týdnech od začátku války. Izraelský rozhlas oznamoval jména zajatých Egypťanů a Fathí byl mezi nimi. Po dvou měsících zajetí ho propustili v rámci zajatecké výměny. Doma ho čekalo vřelé přivítání a poděkování náčelníka generálního štábu. Jako obyčejný voják ale na veteránská privilegia nemá nárok.
Obrátili se i na Červený kříž
Muhamad Šaabán poslouchal Fathího vyprávění a teď mi ukazuje papír s hlavičkou Červeného kříže v angličtině.
„Obrátil jsem se nakonec na Červený kříž, který zařizoval výměnu zajatců mezi námi a Izraelem. A skutečně jsem teď v květnu dostal potvrzení, že jsem byl ve třiasedmdesátém zajatcem v Izraeli. Ale bohužel ani naše nová ústava tohle nijak neoceňuje.“
Muhamad se ale nevzdává a usiluje o zařazení válečných zajatců mezi veterány, kteří mají nárok na slušný důchod.
Na egyptské vesnici je pohádkový klid. A dva veteráni, kteří si před čtyřiceti lety prošli peklem a zajetím, si ho užívají. Na žádné válečné hrdiny bych je rozhodně netipoval.
