Eduard Kohout

Eduard Kohout (6. března 1889 České Budějovice – 25. října 1976 Praha) patřil k hercům, kteří nedávali příliš snadno nahlédnout do svého soukromí. Teprve ke konci svého relativně dlouhého a umělecky nesmírně plodného života natočil v rozhlase několik pořadů, v nichž vzpomínal na počátky své herecké dráhy.
V úryvku jednoho z nich uslyšíte hercovy nostalgické vzpomínky na dobu nejrannějšího dětství, které prožil v Českých Budějovicích.

Kohoutův herecký životopis nese všechny znaky romantického příběhu, v němž jako počáteční odrazový můstek nechybí mladické sběhnutí ke kočovnému divadlu. V roce 1906 bylo Kohoutovi pouhých sedmnáct let. Nastoupil tehdy u herecké společnosti ředitelky Šípkové v Čáslavi, později u společnosti Zöllnerovy na Kladně, vzápětí pak u společnosti Tuttrovy v západních Čechách. Zde se osobně setkal s velkým Eduardem Vojanem a odtud pak vedly jeho kroky do divadelní kanceláře slavného Vendelína Budila v plzeňského divadle. Po několika sezónách odchází Eduard Kohout za dalším angažmá z Plzně do Prahy. Bylo to v roce 1912, zde se potkává s režisérem Karlem Hugo Hilarem. Setkání s Hilarem bylo pro Kohoutovo herectví zřejmě rozhodující. Po několika sezónách z Vinohrad odcházejí oba - nejprve Kohout, o něco později i Hilar – do Národního divadla.

Eduard Kouhout 70.léta|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

V Národním divadle dostal Kohout postupně příležitosti vystoupit v největších rolích světového dramatického repertoáru. Dokázal velkým tragickým postavám Shakespearovým (především Hamlet) a Sofoklovým (Oidipus) vtisknout pečeť rozervanosti a nezakotvenosti, charakteristické pro tehdejší mladou generaci. Na scéně Národního divadla vytvořil přes sto postav světového i českého dramatu.
Kohoutův Hamlet, uvedený na Národním divadle v režii Hilarově v roce 1926, byl činem skutečně generačním. V jeho bolesti a úzkostech byly obsaženy pocity generace, která dozrávala a ztrácela své iluze v období první světové války. Všechna její zklamání, ale současně i naděje. „To je právě klad Kohoutova založení, že stále slyšíš z jeho smutkem zamžených slov bytostnou zrovna touhu po plném, slunném vyžití života, jež mu je odepřeno…“, napsal tehdy kritik Josef Träger.

Eduard Kohout si uchoval ve svém projevu až do vysokého věku charakteristické tóny vzdoru a fanfarónství, současně nostalgie a smutku. Jako v malém krystalu se tyto prvky Kohoutova umění zrcadlí v jeho interpretaci starofrancouzské balady O tamborovi.