Dominik Duka: Ztratili jsme iluze, hledejme ideály

Je nasnadě, že nyní po volbách bych asi neměl mlčet. Určitě jste však už přesyceni rozbory a analýzami, výroky politiků i politologů a dalších odborníků, ať už je píšeme s uvozovkami, nebo bez nich.

Pokud se někdo v této situaci zlobí na neuvědomělé občany, lhostejné voliče a neprozíravé lidi, kteří nedohlédnou za horizont několika let, obávám se, že se krutě mýlí. Vinni nejsou obyvatelé této země, ale ti, kdo je otrávili, vzali jim ideály svým korupčním chováním, kdo hledí víc na své funkce a vlastní blaho než na blaho této země.

Na nízkou volební účast nelze jen tak výsledky voleb svádět. Ztráta hlasů postihla velké strany na pravici i levici. Při volbách do Senátu zcela propadly osobnosti, na které mnozí spoléhali jako na zachránce. Co se stalo, že nás postihla tahle zvláštní nálada, při níž myslíme, že už není z čeho vybírat a volit?

Souhlasím s Bohumilem Doležalem, který ve svém zamyšlení s názvem Rozeštvaná společnost napsal: „Všichni usilují o to přesvědčit lid, že jeho situace je zcela nesnesitelná (lid by si toho bez jejich řečí totiž nevšiml).“ Jakkoliv je tento výrok nadsazeným bonmotem, v jádru je pravdivý.

Mnozí usilovně hovořili o zbídačené zemi, beznaději a potížích – a to s nadějí, že se lidé ve spravedlivém hněvu obrátí proti utlačovatelům. Výsledkem však je, že se lidé odvracejí od jakýchkoliv snah něco změnit, protože to považují za marnost.

Doležalův článek končí výrokem: „A nebojíte se, milí rozhořčení spoluobčané, že se najde někdo – respektive že už tu je někdo – kdo dychtivě čeká na chvíli, aby mohl dělat pořádek podle svého gusta, pořádek, který se vám záhy začne velmi zajídat?“

Pevně doufám, že tahle vize nedojde svého naplnění. A že i když jsme ztratili iluze, nalezneme znovu ideály.