Dominik Duka: Ohlédnutí za událostmi v Japonsku
Těžké situace, v nichž se lidstvo ocitá, jsou připomínkou naší křehkosti. Měli bychom je brát vážně.
Ještě nyní slyším tóny Dvořákovy Novosvětské ze Španělského sálu, které zazněly při koncertě na pomoc Japonsku. Po podobných událostech, k jakým došlo v Japonsku, si řada lidí klade otázku po smyslu takových katastrof. Jiní se snaží hledat možnosti, jak něčemu podobnému předejít, jak ovlivnit počasí či přírodu. V takové chvíli musíme přiznat, že zdaleka ne vše ve svém životě máme pevně ve vlastních rukou.
Starozákonní prorok Jeremiáš, kterého bych mohl s klidem označit za nejvýznamnějšího politologa své doby, předvídal různé komplikace, snažil se varovat před nadcházejícími problémy. Není jistě bez zajímavosti, že slovo „jeremiády“ ve smyslu nářků a varování pochází právě z dojmů z jeho biblických výroků.
Také dnes slyšíme nejrůznější varování a jsou nám malovány hrůzné vize budoucnosti. Některé rozhodně stojí za zvážení, nad jinými se můžeme pousmát – jako například nad zprávou amerických vědců, že v naší republice zanedlouho vyhyne veškeré náboženství. Počítačové modely a vědecký přístup jsou jistě zajímavé, nicméně jsou věci, které vypočítat nelze.
V tom negativním smyslu nevypočitatelnosti někdy můžeme mít dojem, že jsme řidičem auta, který má volant pevně ve svých rukou a zoufale s ním točí vlevo vpravo, zatímco auto se dál řítí do propasti, protože volant je utržený. Pozitivním smyslem oné nevypočitatelnosti je vědomí, že to nejsme my sami, kteří si můžeme a umíme všechno na světě zařídit. Přicházíme k poznání, že běh událostí a světa nemáme zcela ve svých rukou, ale že naštěstí je v rukou toho, kdo je nad námi. Pak mají dějiny, jejich zvraty, ale i těžko vysvětlitelné katastrofy přece jen určitý smysl. V této chvíli plně nevíme jaký. Ale můžeme věřit, že jednoho dne dohlédneme i těchto tajemství.
Myslím, že bychom měli brát vážně situace, v nichž se lidstvo ocitá. Mohou být varováním, především však jsou připomínkou naší lidské křehkosti. A také by měly být příležitostí k projevení soucitu, lásky a pomoci těm, kdo jsou nejrůznějším způsobem postiženi. Nesobecká sounáležitost s druhými lidmi má své pevné zakotvení ve vědomí, že jsou našimi bližními.
Přece však při výkladu jednoho oblíbeného biblického textu o milosrdném Samaritánovi slýcháme, že bychom se neměli ptát, kdo je naším bližním a zda splňuje všechny předepsané kategorie pro naši pomoc. Měli bychom se spíš tázat, komu my jsme bližními, tedy těmi, kdo chtějí být nezištně a z lásky nablízku a podávat pomocnou ruku.
