Dominik Duka: Demokracie není a nesmí být absolutní

Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, dnešní svátek jako by dovršoval oslavu naší státnosti, svátek svatého Václava, který jsme oslavovali před měsícem. Znovu dnes uvažujeme o bývalém Československu, jeho republikánském zřízení a vztahu k monarchii. Možná jedním z nejzmiňovanějších slov je demokracie, které se běžně překládá jako vláda lidu.

V posledních letech nebo spíše desetiletích jako by u nás i ve světě docházelo k určité krizi demokracie. S bolestí shledáváme, že to vůbec není žádné ideální zřízení. Má své chyby, své nedostatky, své nemoci. Parlamentní demokracie tak, jak ji dnes vnímáme a prožíváme, jako byla více politikařením než politikou.

Pohybujeme se v krátkých úsecích mezi volbami, kdy má vláda šanci něco udělat ne během čtyřletého volebního období, ale během roku. Rok po volbách ministři mapují situaci, rok napnou síly na změny a zbylé dva roky si netroufají nebo nemohou mnoho dělat, aby neohrozili budoucí volební výsledky.

Říkáme si, zda jsme opravdu toto chtěli. Parlamentem protékají zákony, o kterých už mnozí při jejich zrodu vědí, že budou potřebovat novelizovat, protože to jsou zmetky. Mnozí mají v politice za to, že stačí mít většinu a pak už člověk má automaticky pravdu.

To je však iluze. Žádná demokracie není a nesmí být absolutní. Francouzský kardinál Barbarin uvádí, že je především třeba při projednávání zákonů zachovat zdravý rozum. Projednávání zákonů, zvláště těch, které pojednávají o lidských právech, eutanazii a dalších citlivých oblastech, klade významné omezení, když říká: Ano, parlament má moc, aby stanovil tento zákon. Je tu ovšem otázka, má-li k tomu i právo.

Může se stát, že v dalších letech právě tato poznámka získá na významu i u nás. Demokraticky zvolení zástupci budou mít moc udělat leccos. Je otázka, zda na to mají právo a zda to bude správné.