Dobrovolnická pomoc v České republice

Gylernová: Domnívám se, že současný svět se bez takových aktivit asi obejít nemůže. Je celá řada věcí, kdy se řeší záležitosti na profesionální úrovni, stát a nadace se také starají. Zůstává ale celá řada věcí, kdy je nutné, aby spoluobčané byli ochotní a vstřícní pomáhat tam, kde je potřeba.

Ředitel pražského divadla Archa Ondřej Hrab má s dobrovolnictvím osobní zkušenost. Vzpomínáte na povodně v roce 2002, kdy se mimo jiných také divadlo Archa stalo symbolem nezištné pomoci?

Hrab: Hned kdy byly povodně přišli a ptali se čím mohou pomoci. Nejenom umělci, ale i diváci, kteří vynášeli zabahněné věci z divadla, pomohli nám ho také vyčistit. Žádná firma by to tehdy neudělala. Bez dobrovolníků bychom divadlo neuvedli do stavu v jakém je dnes.

S takovými lidmi jste se už vlastně setkal dříve?

Hrab: První setkání proběhlo v roce 1986, když jsme byli s Hadivadlem ve Vancouveru na Expu a zjistil, že v Kanadě taková velká organizace jako bylo Expo bylo založeno na práci dobrovolníků. Spousta lidí, kteří na Expo pracovali, dělali uvaděče zadarmo a mimo svojí pracovní dobu z pocitu, že chtějí pomoci svému městu, aby si také udělalo nejlepší obrázek ve světě. My tehdy přijeli ze socialistického Československa a byl to pro nás šok. Nám říkali, že kapitalisti neudělají nic zadarmo, že tato společnost je založená pouze na zisku.

Přestože někteří připomínají, že dobrovolnictví je v naší společnosti ještě mladým hnutím a dobrovolníky postrádají hlavně malá města a vesnice, psycholožka Ilona Gylernová připomíná.

Gylernová: Zdá se mi, že v některých akcích Češi v porovnání s ostatními Evropany byli velmi štědří.

V České republice existuje Koalice dobrovolnických iniciativ. Zastřešuje mnoho organizací a sdružení, která vytvářejí programy pro dobrovolníky. Pomůžeme-li neznámému člověku přejít silnici nebo sousedovi s nákupem, pomáháme si. Pokud se ale rozhodneme pomáhat cíleně a dlouhodobě, můžeme vyhledat organizaci, nabídnout svou pomoc a stát se dobrovolníkem.