Diyarbakirskému opevnění se turisté spíš vyhýbají
Na otázku, která hradební zeď je nejdelší na světě, asi není těžká odpověď. Každý ví, že je to bez pochyb Velká čínská zeď. Kde však hledat nejdelší dochované městské hradby? V tureckém městě Diyarbakir tvrdí, že je to právě tam. Mnoho turistů na opevnění bohužel nenalákají. Diyarbakir je totiž neklidnou kurdskou metropolí, a tak se návštěvník může při prohlídce města připlést do potyčky s policií.
Náměstí ve středu města zaplnily tisíce mužů, kteří se už několik měsíců modlí pod širým nebem. To na protest proti tureckým úřadům, které o právech Kurdů na sebeurčení nechtějí ani slyšet. Podobná shromáždění se často změní v demonstrace a společné masové bohoslužbě tak raději přihlíží policejní těžkooděnci s vodními děly a obrněnými vozy.
Po necelé hodině modliteb se však lidé klidně rozcházejí. Policisté nemají co na práci, a tak se můžeme vydat na prohlídku města, které proslavily vyhlášené hradby. Nejprve však zamíříme na radnici.
„Diyarbakir má dodnes takřka neporušené opevnění v celkové délce pět a půl kilometru. Původně měly naše hradby 85 věží a bastionů. Do města se vstupuje čtyřmi velkými městskými branami,“ popisuje hrdě starosta Abdulah Demirbas.
Město je navždy rozděleno na moderní část s širokými bulváry a historický střed s uličkami sevřenými krunýřem hradeb. Samotný Diyarbakir má historii stejně starou jako jeho hradby. Ty první postavil už římský císař Konstantin Veliký ve třetím století našeho letopočtu. V průběhu věku je přestavovali Byzantinci i Arabové. Právě oni vtiskli hradbám jejich dnešní vzhled. Mýty a legendy si pak vymysleli obyvatelé města sami.
„Vidíš, tam nahoře, to je vytesaný dvouhlavý orel a lev,“ ukazuje Ali na průčelí věže. „Říká se, že v místě, kam lev hledí, je zakopán velký poklad. Jen nikdo přesně neví, kde to je,“ dodává s úsměvem průvodce a vchází do jedné z masivních kamenných staveb.
„Jsme ve Věži sedmi bratrů. Kdysi prý žilo ve městě sedm sourozenců. Žili sami, bez otce i matky. Jednou se vypravili právě do této věže, aby v ní našli něco k jídlu. Nejstarší z nich vstoupil do místnosti a už se nikdy neukázal. Další se jej pokoušeli hledat, ale jeden po druhém také zmizeli,“ vypráví Ali.
Kde jsou? „Pryč, zmizeli,“ odpovídá Ali. „Místnost, kde k tomu došlo, považují lidé za zázračnou. Každé páteční ráno sem přicházejí ženy a dívky se svíčkami a modlí se za ztracené bratry a šťastnou budoucnost pro sebe i své blízké,“ zmiňuje.
Možná právě tady se před lety modlily ženy za své otce a bratry uvězněné nedaleko odsud. V Diyarbakiru nejde zapomenout ani na docela nedávnou minulost. Jsme totiž v srdci Kurdistánu, země obývané hrdými Kurdy, kteří už dlouhá léta marně bojují, mnohdy i se zbraněmi v ruce, za svoje práva. Hrad, který stojí na dohled mystické Věže sedmi bratří, je symbolem jejich boje. Tady bylo ještě před pár lety jedno z nejobávanějších vězení určené výhradně pro kurdské aktivisty, opravdové i domnělé.
„Znal jsem několik lidí, kteří tady byli zavřeni dlouhé roky. Podmínky byly opravdu strašné. V jedné místnosti se tísnilo mnoho lidí. Mnozí žili v jakýchsi dřevěných klecích,“ upozorňuje Ali. „Ještě před deseti lety patřil hrad armádě a tajné policii. Teď je ve správě ministerstva turismu a přestavuje se na muzeum a snad i hotel.“
Změna je to jistě pozitivní. Nejsem si však úplně jistý, jestli bych chtěl bydlet v hotelovém pokoji přestavěném z bývalé mučírny.
Zobrazit Diyarbakir na větší mapě
