Divadelníci stvořili svatého Jánošíka
Zbojník Jánošík je nesmrtelný a dokazují to i divadelníci. Jen od začátku roku vzniklo na Slovensku a v okolních zemích přinejmenším pět inscenací, z toho jeden balet. Tento týden měl premiéru poněkud zvláštní Jánošík. Bylo to společné představení tří souborů – slovenského Starého divadla z Nitry, polského teatru Lalka a divadla Drak z Hradce Králové. Hra je naplněna mýtickými českými turisty a výstižně ukazuje, jak se herci z různých států na fenomén Jánošíka dívají.
„Jánošík, Jánošík, Jánošík.“ Zpěv herců podkresluje fujara a je jasné, že Jánošíků není nikdy dost. A tak když chtějí Poláci, Slováci a Češi zahrát společné divadlo, vyberou si zbojníka – chlapíka z pomezí, který možná loupil na území všech tří států.
Samotný děj skvěle vystavěné inscenace okořeněné ještě lepší hudbou nemá cenu vyprávět. Však také diváci jako třeba manželé Rehákovi z Nitry rozebírají především fenomén legendárního loupežníka. „Ze sebe si můžeme udělat i srandu. Byl bych rád, kdyby byl Jánošík Maďar,“ směje se manžel.
Slováci mají Jánošíka zadřeného pod kůží a není divu, že se k legendě stále vracejí ve všech možných podobách. Tu poslední ji vtiskl režisér Starého divadla Andrej Spišák. „Z koprodukce tak nějak přirozeně vyplynulo, že Jánošík je nejvíc náš. Nejvíc k němu lneme, nejvíc si ho nechceme dát ukradnout a zároveň nejvíc je nám směšný a nejvíc je nám vzorem,“ říká.
Nejenom režiséra, ale i diváky velmi pobavila verze královehradeckého divadla Drak. Ti se jako turisté na školním výletě procházejí krajinou Jánošíka, fotografují vyčpělé folklorní symboly a za málo peněz chtějí hodně muziky. Režisér Jakub Krofta se trefil. „Je to takový Čech v zahraničí. Ale se silnou vazbou na Slovensko. Pro mě je téma vzpomínkou na Československo,“ vysvětluje.
Rozjívení čeští turisté potěšili i Jozefa Kroftu, který režíroval podobné společné představení před třiceti lety. Tentokrát si uvědomil, že tehdy si jako český režisér Jánošíka příliš přivlastnil. To se na Slovensku nemá. „Když se hlásíme k hrdinovi, kterého nemáme, tak je lepší si objednat zájezd, jít s fotoaparáty po stopách. Mně to připadá jako ohromný nápad,“ míní režisér.
Nového Jánošíka zkoušeli divadelníci přímo v rodné Terchové, aby nasáli atmosféru. Herci mluví a zpívají slovensky, česky a polsky bez překladu, a tak si diváci přijdou na své. Pak už sice není zřejmé, komu Jánošík vlastně patří. Polská studentka Paula má ovšem jasno: „Jánošík je především Goral. Náš Robin Hood.“
Jako skoro ve všech dosavadních ztvárněních i tentokrát končí legendární hrdina na háku, avšak jeho tělo vzápětí nahradí obraz zbojníka se slovenským státním znakem na hrudi. Herci přiloží květiny, zapálí svíčky a nábožně uctívají svatého Jánošíka.
Zvětšit mapu: poloha Terchové, rodiště Juraje Jánošíka
