Daniel Dvořák

„Snažím se skloubit svoji původní profesi architekta a scénografa s ředitelováním, což v případě tak velké instituce jako je v současnosti Národní divadlo v Brně vyžaduje poměrně dost času,“ vysvětluje Daniel Dvořák a dodává s úsměvem: „Lepší workoholik než alkoholik.“

Povolání architekta se přechodně naplno věnoval i v době po svém odvolání z funkce ředitele pražského Národního divadla. Daniel Dvořák přiznává, že na období kolem svého odvolání nemá ty nejlepší vzpomínky. „Nikdo nechodí rád od rozdělané práce a ještě k tomu z donucení. Navíc dodnes to nebylo vysvětleno, nepadly žádné relevantní důvody, takže jsem to bral jako útok na svoji osobu a to není nic hezkého,“ připouští.

Do roka a do dne po svém odvolání však přijal nabídku vést Národní divadlo v Brně, které se tak po pražském Národním divadle a Státní opeře Praha stalo už třetí velkou divadelní institucí, v jejímž čele stanul. Svoji současnou funkci však podle vlastních slov nebere jako satisfakci: „Satisfakcí pro mne je, když se v divadle něco povede.“

S jeho příchodem do brněnského divadla byla spojena mnohá očekávání. Co se mu podle jeho vlastního hodnocení za dobu dosavadního působení nejvíce podařilo? „Podařilo se mi obklopit se dobrým dílem, což je klíčové,“ myslí si Daniel Dvořák. „Je to vidět, když se pracuje s chutí a s invencí, když lidé nepracují z donucení. A jako divadelník mám samozřejmě radost z každé povedené inscenace.“

Václav Žmolík se Daniela Dvořáka ptal také na to, jak prožívá nervozitu při premiéře představení, k němuž dělal scénografické řešení, proč v představení Don Quijote ve Státní opeře Praha nahradil Rosinantu malým autem nebo co pro něj jako pro divadelníka znamená cena Thálie, jejímž je držitelem a o niž bude dnes večer Národní divadlo v Brně bojovat hned v několika kategoriích.

Záznam celého rozhovoru s Danielem Dvořákem i s dalšími Hosty Radiožurnálu si můžete poslechnout v Rádiu na přání.